Maroko: v dunách Sahary

Jedno z největších lákadel, které může Maroko cestovatelům nabídnout, je přespání přímo na Saharské poušti.

Když se vracím zpátky k celé dovolené, tak právě momenty ze Sahary byly ty nejsilnější. Sedět na duně a čekat na západ slunce, to bylo jako přenést se do světa Exupéryho Malého prince nebo Coelhova Alchymisty.

Do Merzougy nás čekala 350 km dlouhá cesta, kterou jsme si zpříjemnili projetím soutěsky Gorges de Dadès, což je místní obdoba amerického Grand Canyonu, a na cestě nazpátek jsme se zastavili v oáze La Source Bleue, odkud jsme si, poněkud neplánovaně, odvezli koberec. 

Z Ouarzazate jsme vyráželi v úterý ráno. Spěchali jsme natolik, že mi Maťo odmítl zastavit na snídani, což jsem těžce nesla. K tomu jsme nabrali zpoždění hned v prvním městečku, kterým jsme projížděli. Maroko totiž slavilo státní svátek, tzv. Zelený pochod, a jedinou zdejší silnici zablokoval skandující průvod.

Soutěska Gorges de Dadès pro nás byla 50 km zajížďkou, a tak jsem se trochu cukala, zda je nutné ji opravdu vidět. O to více jsem ale zírala, co dokázala příroda vykouzlit. Tato zajížďka rozhodně stála za oželenou snídani!

Gorges de Dadès

Řeka Dadès na pomezí pohoří Vysoký Atlas a Jebel Sarhro do skal vysekala kaňon, kterým se kroutí úzká silnice. Červené skály pro projíždějícího návštěvníka otevírají úžasná panoramata, okořeněná o množství kasbah, hliněných staveb připomínajících malé hrady. Krása je to tak surová, až se tají dech.

Gorges de Dadès

V jednom kasbahu jsme se zastavili na oběd. Vařili skvěle a výhled z terasy byl dokonale fascinující:

Gorges de Dadès

Když jsme se stočili zpět na Merzougu, cesta začala připomínat americkou Route 66 - suchá step střídaná občasnými pouštními úseky a oázami, rovná silnice, liduprázdno. Divím se, že jsme se až do posledního dne úspěšně vyhýbali pokutám za překročení rychlosti, protože maročtí policisté úsekové měření praktikovali i v té nejodlehlejší pustině. Od pokut nás uchránila hlavně zdejší praxe řidičů problikávajících na protijedoucí auta, aby daly info o hlídce.

Vtipná vsuvka: Vždycky mě hrozně pobavilo, když jsme v podobné pustině narazili na budovu autoškoly. Prvenství v bizarnosti si však držela L'Auto-école Haute Atlas, která se nacházela v jedné z nejvýše položených vesnic celého horského masivu.

Do Merzougy, pouštního města, které se vynořilo z dun jako dokonalá fata morgana, jsme dorazili až po páté odpolední. Berberská rodina, se kterou jsme se domluvili den předem přes Booking.com, už nás očekávala. Nestačili jsme si ani odpočinout po dlouhém sezení v autě, hned nás posadili na velbloudy a jelo se do pouště.

Sahara

Jízda na velbloudu je mnohem těžší, než jak to vypadá ve filmech! A to jsem si myslela, jak mám praxi aspoň od koní. Neustále mi sjíždělo sedlo, takže jsem měla při sestupu každé z dun pocit, že musím nutně přepadnout velbloudovi přes krk. Hodinovou cestu jsem přežila, ale dorazila jsem naklepaná jako řízek. Místní si to zjednodušili, ti jezdili po dunách na čtyřkolkách.

Sahá, Sahara!

V poušti už na nás čekal luxusně zařízený kemp. Podobných kempů je v okolí Merzougy hned několik. Provozují je Berbeři, dříve kočovný národ, který si dodnes zachoval vlastní jazyk, tradice a hodnoty. Berbeři nosí pestré zdobné oblečení, jsou usměvaví, hovorní a moc milí k cizincům, zvlášť když jim mohou něco prodat. V pouštním kempu jsme se setkali se dvěma dalšími mladými páry z Evropy. V hlavní turistické sezóně kemp nejspíš praská ve švech, náš večer však byl velmi komorní. 

Berber Camp

Vyšplhali jsme společně na dunu, ze které byl krásný pohled na zapadající slunce. Poušť voněla nadcházejícím večerem, písek byl jemný a rozehřátý, nikde se nehnul ani větřík. V té jednolité a přesto pestrobarevné mase písku jako kdyby byla sepsána celá historie světa.

západ slunce

Po setmění následovala tradiční berberská večeře v hlavním stanu: luštěninová polévka harira, rýže s masem, tajine berbère, ovoce namísto dezertu a samozřejmě mátový čaj s pořádnou dávkou cukru.

berberská večeře

Když jsme dojedli, přesunuli jsme se k ohni, kde naši průvodci, nejspíš otec se dvěma syny, zpívali, hráli na bubínky a pod výhrůžkou, že kdo nebude tančit, ten ráno nedostane snídani, nás nechali všechny tancovat kolem ohně. Donesli jsme pár plechovek piva, kdesi se objevila láhev vína, tak jsme se všichni podělili. Nejvíce mě ale bavilo koukat na nebe a pozorovat hvězdy. Měli jsme štěstí na krásně jasnou noc. Nikdy jsem nebyla na místě, kde by Mléčná dráha doslova vystupovala z oblohy. Hvězdy byly tak blízko, že pomalu stačilo natáhnout ruku a dotknout se jich.

Teplotní rozdíl mezi dnem a nocí sice nebyl nijak dramatický, ale i tak panovala na spaní pod hvězdami zima, a tak jsem po skončení zábavné seance ráda vzala zavděk stanem, uvnitř kterého čekala postel s čerstvě povlečenými peřinami. Majitelé se dokonce snažili postavit pro zhýčkané návštěvníky evropský záchod, ale v poušti pochopitelně nebyla zavedená voda, a tak jsme splachovali vodou z vědra, která během první hodinky dvou došla. To byl přesně jeden z mnoha momentů, kdy bych mnohem více ocenila tradiční marockou díru do podlahy, hlavně kdyby záchod fungoval.

uvnitř kempu

Ráno přišlo hned a my ještě rozespalí vyběhli ven, abychom neprošvihli východ slunce. Sluníčko si však na poušti dává načas. Všude téměř denní světlo, obloha zabarvená lehce do červena, ale slunce stále schované kdesi v zákrytu. Čekali jsme dobrou půlhodinu, než definitivně vykouklo ven.

východ slunce a zvířecí ťapky v písku

Následovala cesta na velbloudu zpátky na okraj Merzougy, tentokrát v lepším sedle a navíc v čele karavany. Druhou cestu už jsem si užívala a mohla se jen šklebit na Maťa, protože přepadával pro změnu on. V domě u berberské rodiny už byla nachystaná bohatá snídaně, teplá sprcha a kdo chtěl, mohl se jet projet do pouště na čtyřkolkách nebo si vyzkoušet snowboarding v dunách. Nás čekal další dlouhý přejezd, a tak jsme hned po snídani vyrazili směrem na Střední Atlas a Meknès.

Celá "desert experience", jak jsou pouštní výlety v Maroku označovány, nás vyšla na cca 1.000 Kč na osobu. Je to show pro turisty, ale velmi dobře udělaná, a tak jsem ráda přimhouřila oči. Berbeři jsou přirozeně zábavní hostitelé a člověk se u nich cítí jako doma. Rodina, která se starala o nás, je na Booking.com jako Berber Camp, podobných pouštních kempů ale najdete v okolí Merzougy vícero.

velbloudáři

Ve středu nezbylo než přesedlat z velbloudů zpět na naši malou Hyundai. Poslední pouštní zastávkou, tentokrát už po cestě na sever, byla la Source Bleue de Meski, oáza pojmenovaná po "modrém" pramenu s průzračně čistou vodou. Oáza má několik jezírek, kde se dá i koupat, vlastní umělou jeskyni, kemp pro turisty a důmyslný systém rozvodu vody. Moc pěkné místo v jinak nehostinné krajině. Procházeli jsme se oázou, když se k nám připojil místní starousedlík, povídal o historii jeho rodiny, já se na oplátku podělila o čokoládu, on se rozpovídal ještě více a pozval nás k sobě na čaj.

la Source Bleue

O dvě hodiny později jsme odcházeli lehčí o Maťovy staré sandály, triko, baterku, české sladkosti a 1.000 MAD. Výměnou jsme si odnášeli ručně tkaný koberec s vyšívanými velbloudy, který se nyní vyjímá v našem novém obýváku. Obchodování je pro Berbery zábava klidně na celý den a z výměny pro nás nepotřebných drobností měl starousedlík ještě větší radost než z peněz. Co si budeme povídat, obchodník to byl protřelý a my mu jako mouchy sedli na lep, ale ve skutečnosti jsem za to byla moc ráda, protože nádherné marocké koberce jsem obdivovala už v Marrakéši.

Nu, Maťo se při smlouvání pěkně zapotil. Já se zapotila o pár dnů později při balení, neboť jsem celý obří koberec o rozměrech 2,2 x 1,5 metru musela nacpat do příručního zavazadla. Ale zvládli jsme to!

předmět doličný

Související články:

předchází: Ouarzazate - hory a poušť

následuje: Vzhůru na sever!

Maroko - všechny články

Ouarzazate → Merzouga itinerář