Ačkoliv se nám Rovinj líbila, celý další den bychom se v ní nezabavily. Na následující ráno proto Edita vymyslela výlet do Bale, kamenného městečka plného ibišků, vzdáleného asi půl hodiny jízdy z Rovinje. Odpoledne jsme chtěly lenošit na pláži a zajít si konečně zaplavat, nakonec jsme jej však strávily pochodem k bývalému vojenského opevnění.
Proč zrovna Istrie? Pro množství historických památek i menší koncentraci turistů. Neznám nikoho, kdo by sem cíleně jezdil, a zatímco jih Chorvatska mám prozkoumaný z rodinných dovolených, Istrie pro mě byla neznámá. Mnozí možná budou mít Istrii zafixovanou jako region s betonovými moly, německými nudaplážemi a studeným mořem. Pach devadesátek už ale odvál čas a z Istrie je perla.
Přes léto jsem na knížky skoro nesáhla, ale co jsem doma v karanténě, mám pocit, že jen čtu a čtu. V podzimní várce beletrie se mi tentokrát sešly samé knížky s putováním jako hlavním motivem.
Plitvická jezera, nejkrásnější chorvatský národní park a můj cestovní sen už od dětství, kdy jsem hltala filmy s Vinnetouem.
Ze zde natáčených indiánek už jsem sice vyrostla, ale Plitvička jezera i nadále zůstávala na seznamu mých vysněných destinací. Když jsme proto s Editou začaly plánovat letošní roadtrip do Chorvatska, bylo jasné, kde začneme. A Plitvice nejenže nezklamaly, ony byly tak nádherné, že se mi tají dech ještě dneska při probírání fotek.
Tančit nám sice zakázali, ale potěchu z pohledu na něj ne.
