Plitvická jezera

Plitvická jezera, nejkrásnější chorvatský národní park a můj cestovní sen už od dětství, kdy jsem hltala filmy s Vinnetouem.

Ze zde natáčených indiánek už jsem sice vyrostla, ale Plitvička jezera i nadále zůstávala na seznamu mých vysněných destinací. Když jsme proto s Editou začaly plánovat letošní roadtrip do Chorvatska, bylo jasné, kde začneme. A Plitvice nejenže nezklamaly, ony byly tak nádherné, že se mi tají dech ještě dneska při probírání fotek.

Do Chorvatska jsme se vydaly v polovině srpna. Původně jsme s Editou měly jet vlakem do Bosny na Vlakfest, ale protože Bosna už toho času vyžadovala negativní covid testy, celá akce byla zrušená. Chorvatsko naopak stále vykazovalo minimum ohnisek nákazy, testy potřeba nebyly a já měla čerstvě koupené auto, takže se náhradní řešení doslova nabízelo. Společné roadtripy nás vždycky bavily.

Z Brna jsme vyrážely v neděli ráno, abychom se vyhnuly kolonám na slovinských hranicích, i tak jsme se na nich ale na dvě hodiny zasekly. Jakožto občané členského EU státu stačilo ve Slovinsku ukázat občanky a pro vjezd do Chorvatska jsme na webu vyplňovaly krátký formulář s účelem cesty a adresou prvního ubytování, jinak po nás nikdo nic nechtěl. Pomineme-li hranice, kde jsem se v koloně aspoň naučila s novým autem plynule rozjíždět, cesta krásně ubíhala, u volantu jsme se prostřídaly a navečer jsme, zhruba po 9 hodinách jízdy, dojely do Licko-senjské župy, kde jsme měly strávit první dvě noci.

Seliste Dreznicko

Ubytované jsme byly v soukromí, v malé horské vesničce Seliste Dreznicko. Vesnice disponovala několika turistickými restauracemi (pizza tu byla výborná, hned jsme ji první večer ozkoušely) a obchodem s potravinami. Víc nic jsme nepotřebovaly. Hlavním kritériem výběru bylo, že jsme odsud měly Plitvice 15 minut autem. 

Plitvická jezera byla vyhlášena národním parkem již roku 1949; na seznam UNESCO byl tento přírodní div zapsán roku 1979. Nachází se středním Chorvatsku, asi dvě hodiny jízdy ze Záhřebu. Řeka Korana, valící se vápencovými masivy, zde vytvořila úchvatnou podívanou - kaňon plný krasových jezer, kaskád, vodopádů, zřídel a jeskyní. Mezi jednotlivými jezery vedou dřevěné chodníky, po kterých se můžete dlouhé hodiny procházet a kochat. 

Horní jezera

Plitvice jsou vyhledávaným turistickým cílem a hodí se přivstat si, pokud si je chcete užít bez davů lidí. My jsme vyrazily hned na otvíračku, přesto se však parkoviště již po sedmé ranní rychle plnilo. Do karet nám ale hrála jak situace ohledně koronaviru, tak i všední den, kdy bývá obecně návštěvníků méně než o víkendu. Turisté se rychle rozptýlili a některé úseky jsme měly takřka samy pro sebe.

Vstupné je dost drahé, v hlavní sezóně 200 Kn (cca 750 Kč) za osobu, zvlášť se navíc platí i parkování. Zázemí i infocentrum byly ovšem na vysoké úrovni; dá se zde dobře (a překvapivě levně) najíst a veškeré přesuny autobusem a vláčkem mezi jednotlivými body národního parku již byly zdarma. Součástí vstupu je i plavba lodí.

jezero Kozjak

Národní park nabízí několik prohlídkových okruhů. Na ty je dobré mrknout dopředu a vybrat podle plánované trasy parkoviště. My jsme se rozhodly pro 9 km dlouhý okruh H, začínající u druhého vjezdu. Delší už je jen okruh K (18 km přes kopce v okolí). Startovaly jsme u Horních jezer (Upper Lakes), kde kaňon začíná, a končily u největšího vodopádu Sastavci.

vodopád Veliki Prštavac a jezero Milanovac

Plitvice jsou až kýčovitě krásné. Všechny myslitelné odstíny zelené a tyrkysové, obří lopuchy, rákosy, uklidňující šumění vody, mechové koberce, jezera plná vypasených ryb a zvědavých kachen. Každých pár desítek metrů na nás vykoukl vodopád, kaskáda zurčících potoků či jenom další úchvatný pohled na jezera před námi. Nevzpomínám, kdy naposledy jsem cítila tak intenzivní pocity radosti a štěstí, jako když jsem procházela touto nádherou. 

Jednou za čas jsme narazily na "záchytný bod" pro turisty, kde se dalo posedět a občerstvit. Příjemným oddychem byla i plavba loďkou po největším jezeře Kozjak, hlubokém 46 m a rozkládajícím se na úctyhodných 81,5 ha. 

Voda v jezerech je průzračně čistá; přechází od jemně tyrkysové až po sytě akvamarínovou. Ačkoliv vysoké teploty lákaly ke smočení, koupání je zde přísně zakázáno. V zimě jezera zamrzají. Protékající voda a ukládající se vápenec národní park neustále formují, mění a přetváří před očima.

V národním parku se nachází 140 vodopádů a 20 jeskyní, mezi nimi i ta z Pokladu na stříbrném jezeře, mého nejoblíbenějšímu filmu s Vinnetouem. Tehdejší Jugoslávie v mayovkách ztvárnila americký západ. Jeskyně starého indiána se jmenuje Šupljara, leží na jezeře Kaluderovac a část z ní je zatopená. Krasová výzdoba je zde poměrně strohá, ale jeskyní lze po vratkých schůdcích vystoupat skrz až na vrcholek kaňonu, odkud je nádherný výhled na Dolní jezera (právě odsud byla focená úplně první fotka z článku).

jeskyně Šupljara

U jezer jsme nakonec strávily zhruba 5 hodin, přičemž největší vodopád Sastavci z fotky níže, pyšnící se 78 metry, jsme málem minuly (vede k němu slepá odbočka). Takto vypadá na konci léta, kdy je "vyschlý". Na jaře to musí být hukot! 

Sastavci a kačena

Plitvice jsou ovšem nejen jezera, ale i původní bukové a březové lesy, kde se dodnes prohání medvědi, vlci nebo rysi, a rostou zde endemitní druhy lilií a orchidejí. Národní park má rozlohu 29 482 ha, z toho jen asi 200 ha zaujímá hladina jezer. V lesích vede několik trailových tras, na které se lze napojit přímo z parkovišť. Protože jsme skončily relativně brzy odpoledne, vydaly jsme se ještě na trail Medvedak. Trasa vede přes několik hřebenů, nám však stačil výstup na první kopec v pořadí, Oštri Medvedak (889 m.n.m).

Když jsme se na informacích ptaly na začátek stezky, byla paní poněkud zaražená - tam přece nikdo nechodí! Brzy jsme pochopily proč. Což o to, lesní pěšina stoupala pozvolna a naučná trasa byla pěkně zpracovaná, ale ti nenažraní komáři! Nalétávala na nás celá hejna a já brzy získala dramatické válečné malování vlastní krví, zatímco Edita panikařila z všudypřítomných pavučin natahaných přes stezku. Ačkoliv jsme na výlety po lesích zvyklé, po hodině a půl svižné chůze jsme se otočily. Doufaly jsme, že by svrchu mohl mít hezký výhled na jezera, ale hora byla zarostlá vysokými stromy a zcela upřímně, les se příliš nelišil od lesů u nás.

Kdyby měl náhodou někdo na Plitvicích hodně času a stejný nápad jako my - moskytiéru, dlouhé svršky a pořádný repelent s sebou! A možná přihoďte i pepřák na medvědy. Jen pár metrů od parkoviště totiž začíná pořádná divočina...

trail Medvedak

Více článků z Chorvatska 2020:

předchází: Prvních 1.000 km - o řidičských začátcích
následuje: Roadtrip Istrií 1/3