Prvních 1.000 km

Povídání o řidičských začátcích, divokém roadtripu a opravách auta svépomocí.

Když se Maťo začátkem léta rozhodl odejít, nejvíc jsem trpěla představou, že zůstanu uvězněná sama v Praze, na kterou jsem si za dva roky bydlení nedokázala zvyknout. Až jednoho večera mě osvítila spásná myšlenka – co si pořídit auto a zvýšit svoji mobilitu? Nenapadl mě jediný důvod proti, tedy mimo fakt, že neumím řídit.

Abych to uvedla na pravou míru, kdysi jsem řídila. Bylo mi 19 a můj tehdejší přítel mě občas nechal projet jeho Pumou, přičemž celou dobu ostřížím zrakem hlídal, abych jeho milovanému autu něco neprovedla. Sama v autě jsem jela jednou jedinkrát. Půl Brna jsem tehdy projela se zataženou ručkou, což mi došlo, až když už intenzivně smrděla. Pak jsem se několik let k řízení nedostala.

Když Maťo před rokem a půl v Maroku zjistil, že jej na místě řidiče opravdu nevystřídám, nadělil mi k Vánocům kondiční jízdy. Projela jsem si díky nim centrum Prahy se všemi tramvajovými pásy, cyklisty, jednosměrkami a turisty skákajícími pod kola. Výsledkem bylo racionální rozhodnutí, že v Praze nebudu řídit ani omylem. No, člověk míní, koronačasy mění.

Když mi bleskla hlavou myšlenka, že bych mohla své řidičské prokletí konečně zlomit, hned jsem volala taťkovi a očekávala záplavu protiargumentů. Místo toho mě ráno na mailu čekal seznam parametrů vhodného vozu. Uplynulo sotva pár hodin a já začala vybírat své první auto. 

Bylo nasnadě koupit něco staršího, o co se nebudu bát, zároveň však ne moc, aby bylo bezpečné a pár let se mnou přežilo. Historky o objíždění autobazarů, kdy mě kamarád automechanik za pochodu školil, jak poznat auto stočené a bourané, a popisy, co za šroty některé bazary nabízejí za 100.000, ty raději přeskočíme. Po téměř dvou měsících hledání se nakonec zadařilo u soukromého majitele. Zatímco kamarád proklepl technický stav, já se postarala o papírování, prolustrovala insolvenční rejstřík a půlku noci strávila studiem referencí na povinná ručení. Slovo dalo slovo a my se s pánem sešli na registru vozidel.

"Máte ho tu zaparkované, tak to si ho rovnou odvezete, co?"

"Víte, já ještě moc neřídím." zakuckala jsem se, zatímco mi hlavou šrotovalo, komu zavolat. Trapas.

Pán se zasmál, ze většinou se lidé prvně učí řídit, než si koupí vůz, a ochotně hodil mě i auto ke mně domů. Auto jsem překřtila na Drobka - ne, že by bylo tak malé, naopak, pyšní se víceúčelovou MPV karosérií, ale doufala jsem, že když si namluvím, že malé je, bude se mi o něco lépe parkovat.

Tím začalo pekelné období prvních jízd. Plánované kondičky jsem vůbec nestihla. První den mě vzal Maťo na odstavné parkoviště, kde jsem se párkrát rozjela, zakroužila a zaparkovala, a týž večer jsem jela poprvé natankovat. Následující den jsem plánovala zavézt Drobka do servisu na generální údržbu. Maťo jel opět se mnou, načež po projetí půlky pražského okruhu, dálnice a toček za městem blahosklonně prohlásil, že už viděl horší řidiče a že nazpět to zvládnu sama. A tak jsem hned svou první samostatnou jízdu absolvovala v pražské špičce, završenou parkováním na sídlišti. V následujícím týdnu jsem auto ještě párkrát vytáhla, pořídila si stojánek na navigaci a velké Z na zadek auta, zahrála si na Xenu a po schodišti do bytu vytahala z kufru zimní kola, která nemám kam jinam dát, celá rozklepaná se projela dvakrát na nákup, zanadávala na pražskou dopravu a nemožnou GPS... Učila jsem se a dělala plno chyb. Tu nedání přednosti, tu nepříliš ladná otočka v zákazu vjezdu, tu zmatené blikání. 

Po necelých dvou týdnech vlastnění auta jsem se zatnutými zuby vyjela po D1 směr Chorvatsko. S kamarádkou jsme byly domluvené, že spolu pojedeme vlakem do Bosny, když ale spoj zrušili kvůli covidu, hledaly jsme narychlo náhradní dovolenkové řešení. Co Drobka pokřtít menším roadtripem? Posbírala jsem zbytky odvahy a v Brně Editu nabrala. Až k Rakousku jsme jely objízdnou trasou přes vesnice a na slovinských hranicích jsem ve dvouhodinové koloně trénovala čisté rozjezdy, jinak však cesta ubíhala parádně. Střídaly jsme se v řízení, povídaly a užívaly si prázdných dálnic. 

Za ten týden v Chorvatsku mě čekalo plno řidičských poprvé. První horské serpentiny s úzkou silnicí, kde dvě auta proti sobě téměř neprojela, první jízdy po nezpevněných cestách, první ztracení se v oblastech, kde GPS nechytla signál, první jízda v dešti i parkování "po italsku" na chodníku. Zpočátku na nás Chorvati troubili, pak jsme sundaly Z a byl klid. Otrkala jsem se a řízení mě začalo bavit. Že se však stanu i servisákem, to jsem nečekala. Já, co před měsícem nevěděla, jak se kapota vůbec otevírá.

Ve druhé polovině týdne začalo auto při parkování vydávat divné zvuky. Zpočátku lehké chrčení se přelilo v hlučný randál, doprovázený sníženou funkcí posilovače řízení. Příčina problému byla zřejmá. Spojila jsem se s kamarádem automechanikem, který mi doporučil dolít servo olej, a my se s Editou vydaly na odpolední Tour de Benzina, abychom dle pokynů sehnaly Dexron II nebo III. 

"Edi, to auto nějak nejede..."
"To se ti jen zdá, šlápni na to!"

"Mám promáčklej plyn až k podlaze a jedeme 30!"

Podřazení nepomohlo a já začínala tušit, že je zle. Po chvíli se situace opakovala, tentokrát s Editou za volantem, když na benzínce č.1 správný olej neměli a my byly nasměrovány za kolegy na opačném konci Puly, města plného kruhových objezdů. V páteční podvečerní špičce byla nutnost rychlé akcelerace zcela elementární, pokud jsme chtěly ještě někdy vyjet. Trpěly jsme u každého kruháče, poslouchaly potupné troubení a panika narůstala. Drobek se rozjížděl jen velmi neochotně. Přemlouvaly jsme jej, hladily po volantu, vyhrožovaly, že ho v Chorvatsku necháme, ale domluvit si nenechal.

Nutno říct, že když jsme jakožto dvě holky na benzínce otevřely kapotu auta, hned jsme měly u sebe bandu bodrých místňáků, co ochotně sehnali tamější alternativu Dexronu, otevřeli nádržku zatuhlou ještě z výroby a zakroutili nesouhlasně hlavou, když jsme líčily, že máme problém nejspíš i s motorem. Rady si nevěděl ani kamarád mechanik na telefonu, ani na místní STK, kam nás pánové poslali. Tam však auto aspoň projeli a zhodnotili, že domů by to těch 850 km dát mělo. Večer jsme si s Editou nacvičily, jak poskládat trojúhelník a autolékárničku jsem z kufru přemístila pod rychleji dostupné zadní sedadlo. Ráno jsme vstávaly v pět, abychom co nejrychleji přejely kritické slovinské hranice, kde hrozily kolony ...a nutnost rozjíždění.

Nakonec mi nejlépe poradil taťka, kterému jsem večer volala o kontakt na odtahovku. "Kde jsi naposledy tankovala?", ptal se a já si vzpomněla na malou pofidérní benzínku kdesi v horách. Nebraly jsme plnou nádrž, což bylo naše jediné štěstí. Nekvalitní pančovaný benzín se však díky tomu začal projevovat až o dva dny později, shodou okolností přesně v okamžiku, kdy stagnoval i zcela nesouvisející posilovač, který sice řval a hůře se točilo s volantem, ale bezpečné jízdě nijak zásadně nebránil, což se však rozhodně nedalo říct o přeskakujícím motoru. 

Dotankovaly jsme za městem na plnou, auto párkrát škytlo a po pár kilometrech se rozjelo. Posilovač byl prozatímně vyřešen dolitím servo oleje, po němž zázračně ztichl (běžet vydržel ještě dobré dva týdny, než dostal trvalejší řešení ve formě výměny prasklé trubky). V půlce Slovinska jsme seznaly, že jsme dovolenou zkrátily zbytečně, protože auto spokojeně vrnělo, jako kdyby jej někdo vyměnil. Konec dobrý, všechno dobré. Cestou domů jsem bez mrknutí oka projela centrum Brna, Prahy, omylem zajela i do Vídně... A poprvé si řekla, to je drsný, já fakt řídím!

Výlety dostaly úplně jinou úroveň a i s autem jako takovým jsem moc spokojená, i přes ty chorvatské trable. Drobek sice vypadá trochu jako přerostlá krabice, nicméně je svižný, mám z něj výhled a skvěle se s ním manévruje. Pořád mám ale z auta respekt a děkuji za každou vyjížďku, ze které se všichni vrátí ve zdraví. Čekala jsem, že nejhorší bude parkování, ale auto nechávám na sídlišti, kam ještě nedospěly modré zóny, a holt kroužím tak dlouho, dokud neobjevím místo dostatečně široké, abych se do něj na první dobrou trefila. Mnohem větší zlo je orientace. Praha je pro mě stále velká neznámá. Tu netrefím odbočku, tady minu sjezd z okruhu, protože sice blikám jako o život, ale nikdo mě nepustí do druhého pruhu, támhle mi v tunelu vypadne GPS a já se objevím na Barrandově místo na Smíchově. Nedostala jsem šanci pořádně se rozjezdit s někým vedle sebe, kdo by mě pohlídal a uklidnil, nebo aspoň na trasách, které znám. Je to tu velké, frekventované a každá cesta Prahou mě stojí obrovský kus sebezapření. Bojuji s tím ale, jak nejlépe umím, a tiše doufám, že se to brzy zlepší.

A teď už je čas na vaše zábavné historky z řidičských začátků - pochlubte se do komentářů, prosím, že v tom nejsem sama! :)

s Drobkem mezi olivovníky