Čtenářský deník XIV

Pravidelné knižní okénko je po tříměsíční pauze opět tady.

• Kafka na pobřeží - Haruki Murakami
• Život podle Lucie - Lucie van Koten
• Žítkovské bohyně - Kateřina Tučková

-------------------------------------------------------------------

Kafka na pobřeží

autor: Haruki Murakami

zařazení: japonská současná beletrie

čtené vydání: Odeon, 2010
překlad: Tomáš Jurkovič
původní název: Umibe no Kafuka
poprvé vydáno: 2002

Vynikající román propojuje magický realismus a umění japonské detektivky. Murakamiho jsem si velmi oblíbila, ačkoliv každému nebudou nelogické návaznosti a bájné příšery zasazené do kontextu současného Japonska po chuti. Za mě však plný počet hvězdiček - výborné čtení!

Patnáctiletý Kafka Tamura utíká z domova, kde žije se svým otcem. Nočním autobusem přejede z Tokia na Šikoku, kde se na první dny uchýlí k mladé kadeřnici, která by mohla být jeho ztracenou sestrou. Později se mu podaří najít si práci a útočiště v knihovně. 

Druhou dějovou linku rozehrává pan Nakata, negramotný podivín, co sice po nehodě v dětství přestal přemýšlet, zato však získal schopnost otevírat dveře do jiných světů. Možná by právě on mohl pomoct Kafkovi překonat rodinnou kletbu, před kterou chlapec utíká.

ukázka: Slečna Saeki možná napsala Kafku na pobřeží právě v téhle místnosti. Čím víc tu desku poslouchám, tím víc jsem si jistý. A ten Kafka na pobřeží, to bude docela určitě ten kluk z obrázku, který tu mám na zdi. Usadím se na židli stejně, jako tam seděla včera v noci i ona, s bradou v dlaních, pohled upřený na stejné místo na stěně. Uvidím pochopitelně ten obrázek. Už o tom nejspíš nemusím pochybovat. Slečna Saeki se v tomto pokoji dívala na obrázek, myslela na toho kluka a napsala přitom Kafku na pobřeží. A možná právě ve chvíli, kdy byla noc kolem nejtemnější.

Kafka na pobřeží je nejen píseň, provázející celou knihu, ale taky sám vypraveč Kafka Tamura, zobrazený na 50 let starém obraze na pláži. Co je ještě realita a kde už začíná snění? 

-------------------------------------------------------------------

Život podle Lucie

autor: Lucie van Koten

zařazení: autobiografie

čtené vydání: Motto, 2018 (první vydání)

Lucie van Koten je jednou z mála českých blogerek, které sleduji už dlouhé roky. Ačkoliv se v současnosti věnuje zejména přírodní kosmetice, na její dřívější články ze soukromí, popisující úsměvné zážitky z cest a ze života s manželem Holanďanem, jsem se vždy velmi těšila. Když jsem se tedy dozvěděla, že Lucie vydává knihu, objednávala jsem prakticky okamžitě.

Z knížky jsem však byla rozpačitá. Dobrá polovina jsou zrevidované příběhy z blogu, které už jsem znala, druhá část o životě s manipulativním partnerem mě jen nutila klást otázku "Proč?" a jako zajímavé mi nakonec přišly jen poslední kapitoly o odjezdu na Srí Lanku, kde Lucie měsíc dobrovolničila. Na blog se budu vracet i nadále, knižní zpracování mě však trochu zklamalo.

ukázka: V Holanďanových očích jsem byla vždycky dokonalá a myslím, že i dodnes je schopen tvrdit, že jsem dokonce i úžasná kuchařka a praktická hospodyňka, jelikož zvládnu nakrájet zeleninu a umýt nádobí. Jediné, co u Holanďana nenašlo příliš pochopení, byl můj orientační smysl, který odpovídá definici ženského chápání mapy.

-------------------------------------------------------------------

Žítkovské bohyně

autor: Kateřina Tučková

zařazení: současná česká beletrie

čtené vydání: Host, 2012 (první vydání)





Nádherný příběh žen z oblasti Moravckých Kopanic v Bílých Karpatech. V kopcích, kde je všude daleko, žil až donedávna svérázný národ. Vzdělání sem pronikalo jen pomalu, zato pálenka tekla proudem a noviny ani bohuslužby jen těžko dokázaly obyvatele zapadlých chalup přesvědčit, že doba se mění. Snad právě díky této izolovanosti se zde až do poloviny minulého století udržela tradice "bohyní", žen, které uměly poprosit Boha o pomoc a snad mu i trochu pomoci. Léčily, naháněly dívkám milé, odháněly přírodní katastrofy.

Kateřina Tučková umí kouzelně vyprávět, a ačkoliv je hlavní dějová linka smyšlená, téma je podložené množstvím studií, pečlivého výzkumu a reálných historických podkladů včetně výpisů z archivů, které jsou součástí knihy. Dora Idesová, jejíž příběh autorka vypráví, se narodila koncem 50. let jakožto poslední dědička bohyní. Spolu s postiženým bratrem Jakoubkem ji vychovávala teta Surmena, jedna z bohyní. Společně obě čelily perzekucím ze strany Veřejné bezpečnosti, dokud je systém násilím neodtrhl. Když se Dora do Moravských Kopanic po pádu komunismu vrací a pátrá po dědictví žítkovských bohyň, je už však úplně jiná doba, než si Dora pamatuje z dětství.

Kniha je brilantně napsaná, stejně jako všechny další romány od Tučkové, a velmi jsem si toto čtení o ženských duších, tradicích odlehlého kraje i divokém běhu dějin užívala.

ukázka: Dora se zhluboka nadechla. Znovu, za poslední rok už poněkolikáté, spatřila bohyně a jejich malý, kopanický svět v odlišném světle. Už to zdaleka nebyly jen ochotné ženské, jak si je pamatovala z dětství, které pomohly každému, kdo zaklepal na dveře jejich chalupy.