Maroko: barvy Marrakéše

Marrakéš je se svým 1 milionem obyvatel čtvrté největší město Maroka, mezi turisty je však nejoblíbenější. 

Není divu - nachází se zde plno historických památek, muzea, zachovalá tradiční medina, přívětivé kavárny a tržiště s exotickým zbožím. Pro nás Evropany je Marrakéš bránou do arabského světa, místem, kde se láme evropská a arabská kultura.

Když jsme v listopadu 2018 cestovali do Maroka, byl Marrakéš naší první zastávkou, kde jsme strávili rovnou tři noci. Líbilo se mi tam. Marrakéš byl přesně tak plný vjemů a barev, jak jsem si jej představovala při čtení článků a knih. 

Z Prahy jsme odlétali lehce po poledni. Drobné komplikace nás potkaly již na letišti, kde jsme tak dlouho čekali na přidělení odletové brány, až se číslo rozsvítilo rovnou s hlášením last call. Vzhledem k tomu, že odbavení příručních zavazadel je na prvním terminálu umístěné až těsně před nástup do letadla, se najednou u odbavovací přepážky ocitla dobrá stovka lidí. Uklidnit okolostojící skupinky, že všichni čekáme na tentýž let, takže se není potřeba hystericky tlačit dopředu, zabralo pěknou chvíli.

přílet do Marrakéše

Následovaly 4,5 hodiny v letadle, přelet přes kouzelné vrcholky zasněžených Alp, zalehlé uši při přistání, papírování na celnici, návštěva směnárny... Oblohu mezitím začaly zahalovat červánky. Byla jsem vděčná, že jsme si při rezervaci ubytování připlatili za transfer z letiště, a tak na nás u východu z letiště čekal řidič se jménem riádu na cedulce a my jsme byli za chvíli na místě.

výhled z okýnka taxíku

Ani jsme se nezabydleli a hned vyrazili do šeřících se ulic. Byl čtvrtek, kdy se arabský svět připravuje na páteční "víkend" a ulice jsou přeplněné lidmi. Naše prvotní dojmy tak byly přebité proplétáním se mezi davy a neustálým uskakováním před troubícími auty a skútry.

V úzkých uličkách staré původní zástavby, mediny města, totiž platí jediné pravidlo silničního provozu - vjeď, pokud to dokážeš. A kdo troubí, ten spíše projede. Taky mě překvapilo množství koček na ulici, zvláště pak malých koťat. Vzhledem k hustotě provozu odhaduji, že se dospělosti dožije stěží desetina.

medina - hlavní tah, kde už jsou auta a skútry zakázané

Pouliční stánky, obchody plné tradičního oblečení, žebráci a mopedy všude kam se podíváš. Dav nás donesl až na hlavní náměstí, Jemaa el-Fnaa. Obří čtvercové náměstí, zapsané na seznamu UNESCO, je srdcem Marrakéše a také nejrušnějším náměstím Afriky. Náměstí bylo za naší první návštěvy přeplněné stánky s jídlem a potulnými trhovci nabízejícím vše od arganového oleje až po saharskou módu. Většina turistů sem ale míří kvůli pouličním představením - zaříkávačům hadů, vypravěčům příběhů, berberským hudebníkům a cvičeným opičkám. S tím posledním jsem tedy měla dost problém, s opičkami nezacházeli zrovna pěkně.

Jemaa el-Fnaa - foceno následující den

Základní pravidlo, pokud nechcete platit, zní: nic zde nefotit ani nenatáčet. A taky si na Jemaa el-Fnaa nekupovat jídlo. Místní obchodníci nás nalákali na slušnou cenu, ovšem zapomněli zmínit, že cena se počítá nikoliv za porci, ale za malou misku, kterých nanosili nepočítaně. První večeře v Marrakéši nás tedy vyšla na částku, kterou bychom nechali za luxusní večeři v centru Prahy, a rozpačití jsme byli i z kvality jídla. Ačkoliv nás ale hned první večer pěkně natáhli, potkali jsme i milé lidi - třeba když mi místní kluk přímo na ulici přenastavil telefon, který s novou marockou SIMkou odmítal komunikovat.

první večeře

Pátek jsme zahájili výbornou snídaní na dvorku riádu. Ke snídani jsme mívali obvykle buďto marocký čaj s mátou a cukrem, nebo silnou černou kávu, doplněnou o čerstvý pomerančový džus, pečivo s medem, marmeládou a smažené placky. V Marrakéši jsme byli ubytování v Riad Bousskri, což byl typický, obstojně zařízený riád. V Maroku jsem byla spokojená pokaždé, když nebyly štěnice v posteli, záchod vypadal jako záchod a ve sprše tekla teplá voda, takže když na nás navíc čekalo i topení, pohodlná postel a milý hotelový manažer tak jako v Bousskri, mé nadšení prakticky nebralo hranic.

riad Bousskri

Ubytovaní jsme byli přímo v medině, a tak jsme se po městě pohybovali pěšky. Za první větší cíl jsme zvolili pevnost El Badi ze 16. století. Palác sloužil jako sídlo Ahmada al-Mansura z dynastie Saadů. Touto dobou byl Marrakéš hlavním městem celé země. Následovník Moulay Ismail si však za své královské město zvolil Meknes, palác El Badi začal chátrat a dodnes se z něj dochovaly jen trosky.

palais El Badi

Z bývalého hradu zbyly obranné zdi, modlitebna a rozhledna s výhledem na Marrakéš a pohoří Atlas v dáli. Z prostor ústředních budov je dnes velké nádvoří s bazény a pomerančovníky. Zaujal mě labyrint bývalého vězení a zbytky hostinských pokojů, kde se dochovaly zbytky původních mozaikových výzdob. A také už víme, kam odlétají na zimu čápi, protože v El Badi hnízdili snad na každém rohu.

El Badi (a hned čtyři čápi!)

Druhá navštívená památka byla Le Jardin Secret, v překladu Tajná zahrada. Zahrada sestává ze dvou propojených riádů, opravených v roce 2016. Zatímco první část byla věnovaná exotickým rostlinám a palmám, druhá je zaměřená na bylinky a vůně. Živé ploty z rozmarýnu, levandule, spousta citrusů, lavičky a altány s mozaikou v barvě moře. Byla to taková nádhera, až se tajil dech. Ačkoliv je zahrada relativně malá a jde o častý turistický cíl, pobýt zde pár desítek minut byl balzám na duši.

Le Jardin Secret

Překvapilo mě, že se do podobných riádů již v 11. století dopravovala voda systémem potrubí přímo z pohoří Atlas, které je od Marrakéše vzdálené asi 35 km. Každý luxusní riád tak měl vlastní pitnou vodu, fontány a zavlažování pro rostliny. Přivedená čistá voda představovala nejen praktický, ale i důležitý spirituální element, a také veřejnou deklaraci bohatství. 

Le Jardin Secret

Moc mě bavilo courat se uličkami města, procházet kolem krámků s kořením a parfémy, odkud se linula vůně jasmínových kuliček, ambry, vonného dřeva oud a eukalyptu. Ještě více jsem ale mohla oči nechat na zdobených kabelkách a kožených polobotkách. Slyšela jsem, že s nákupy je lepší počkat do Fesu, navíc nás čekalo hodně přesunů, a tak jsem statečně odolávala. Později mě mrzelo, že jsem si ty hezké boty, co měli v Marrakéši na každém rohu, nekoupila, protože od té chvíle jsem na ně už nikde nenarazila. Maťo byl pohotovější a přímo v Marrakéši usmlouval krásnou koženou brašnu na notebook.

tržiště

Tržištím se v Maroku přezdívá "souk" a v Marrakéši pokrývají značnou část města severně od Jemaa el-Fnaa. Nejkrásnějším tržištěm bylo určitě náměstí Rahba Kedima s ručně tkanými koberci, mísami na tažín a vypletanými košíky.

souk Rahba Kedima

S pátečním jídlem jsme byli také úspěšnější. Chodili jsme jíst už jen tam, kde sedělo hodně místních, a toto pravidlo se nám velmi dobře osvědčilo i po celý zbytek dovolené. Mimo skvěle připravené maso jsem poprvé ochutnala datlový džus s mlékem, čerstvou šťávu z lisovaných granátových jablek a vynikající šlehačkové zákusky. Jak mně bylo blaze!

běžná ulice v medině

V sobotu jsme pokračovali s obcházením památek. Jedna z nejvýznamnějších staveb je hlavní mešita, Koutoubia Mosque, která se nachází přímo u náměstí Jemaa el-Fnaa. Její minaret měří 70 metrů a dokončen byl ve 12. století za vlády Almohadů. My jsme ji ovšem mohli obdivovat pouze zvenčí, vstup dovnitř je totiž povolen pouze muslimům.

Koutoubia Mosque 

Nedaleko se nachází druhá mešita, Kasbah, a vedle ní leží Saadské hrobky, a ty už jsou přístupné pro všechny. Hrobky byly vybudované sultánem Ahmad al-Mansurem v 16. století, jenže o 100 let později je nový sultán Moulay Ismaíl nechal zazdít. Znovuobjeveny byly až roku 1917. 

Saadské hrobky byly jedinou památkou, ze které jsem byla regulérně otrávená. Jedinou zajímavou místností komplexu je totiž Síň 12 sloupů, do které však můžete nahlédnout pouze oknem, a na toto rychlé nahlédnutí jsme stáli frontu 40 minut. Při další návštěvě bych tedy hrobky s klidem v duši vypustila.

Les Tombeaux Saadiens

O to více nadšená jsem byla z paláce Bahia, který se mi líbil ještě o něco více než El Badi předešlý den. Le Palais Bahia pochází z 19. století a jedná se o soustavu několika zachovalých, bohatě zdobených riádů, které sloužily jako soukromá rezidence velkovezíra Si Moussy. 

palác Bahia

Doporučuji však přijít co nejdříve ráno, odpoledne stojí na palác dlouhá fronta lačnících turistů. V paláci jsem obdivovala zejména vyřezávané stropy, vytvořené židovskými umělci, propracované mozaiky, ale lze se podívat i na prostory harému, zahrady a několik dvorů. Ten největší je zachycen na panoramatu níže. Komplex je obrovský; i bez průvodce jsme jej procházeli aspoň hodinu a půl.

Praktické info: vstupné do památek vlastněných státem je jednotných 70 MAD, tj. asi 170 Kč.

palác Bahia

Plánovali jsme, co všechno ještě stihneme, ale na Jemaa el-Fnaa jsme úplnou náhodou narazili na Maťovy kamarády, co v Marrakéši roadtrip po Maroku končili, a protože měli slušnou zásobu historek z cesty, rádi jsme se k nim připojili. Po krátkém posezení na kávě jsme se společně vydali do botanické zahrady.

Marrakéš je městem zahrad. Jednou z největších je právě botanická zahrada Le Jardin Majorelle, kterou založil ve 20. letech 20. století francouzský malíř Jacques Majorell a později zrenovoval slavný návrhář Yves Saint Laurent, který zde má své vlastní muzeum. Druhé muzeum, které se přímo v zahradě nachází, je berberské Le Musée Berbère. 

Kvůli nejasnému posunu času jsme na botanickou zahradu měli jen 40 minut namísto plánovaných 2 hodin, a tak jsme ji doslova prolétli, aniž bychom stihli navštívit některé z muzeí nebo si odpočinuli v krásných zákoutích s fontánami. Líbily se mi všudypřítomné bambusy a modře zářící zdi berberského muzea. Jo, sem bych se ještě ráda vrátila. Škoda, že fotky vůbec nevyniknou, stíny už se protahovaly...

Le Jardin Majorelle

Sobotní večer byl zábavný. Nakoupili jsme piva a vína ve snad v jediném alko-obchodu v Marrakéši a vydali se na riád kamarádů, kde jsme si dlouho do noci vyprávěli příběhy z cest. Zdařilé zakončení prvních tří dnů v Maroku, musím říct!

Marrakéš se tak stal krásným úvodem do celé dovolené. Odpočinuli jsme si zde, zaklimatizovali se a v neděli ráno už vyráželi směrem do hor. Do Marrakéše se ještě někdy ráda vrátím, a to nejen kvůli koženým polobotkám, po kterých dodnes tiše toužím. Památek je zde mnohem více, než kolik jsme stihli navštívit, a atmosféra města je krásně živá, barevná, autentická.

Která z navštívených památek by nejvíce lákala vás?

Palác Bahia... hlavně ladit s památkami!

Další články z Maroka:

Průvodce po Maroku: 1. díl a 2. díl  

Roadtrip 1. díl 

Všechny články z Maroka