Tři bílé myšky

Vločka, ulekaná albínka z veterinární univerzity. Aisha, černooká princezna s úžasně přátelskou povahou. Bílá myš, co je sice bílá ze všech nejméně, ale už se tak prostě jmenuje. Vítejte v mém malém sanatoriu pro nemocné a nechtěné potkany. 

Potkánci přichází a odchází. Koncem loňského roku mi po dlouhé nemoci odešla Černá myš, odhodlaná příšerka a bojovnice až do posledního dechu. V říjnu jsem ji odnesla na veterinu a ona mi naposledy usnula v ruce, ani jí nestačili dát závěrečnou injekci.

Zůstala mi Bílá myška, ošlehaná potkaní důchodkyně, a strašpytel Vločka. A protože jsem se obávala, jak by Vločka snášela samotu, až se za Duhový most odebere i Bílá myš, před měsícem jsem si domů vzala ještě Aishu, další adoptovanou holku s pohnutou historií.

Laboratorní potkani se dožívají kolem 2 - 2,5 let. Bílá myš v březnu oslaví tři roky. Mně se ještě žádný potkan třetích narozenin nedožil, tak doufám, že poprvé tuto hranici překonáme. Bílá myš za mnou, spolu s Černou myškou, kdysi doputovala ze Slovenska. Šlo o mimina z nechtěného vrhu od nakryté samičky koupené ve zverimexu.

Bílá myš byla vždycky dost nekamarádská, ale s přibývajícím věkem se zklidnila, nechá se drbat a celkově je docela přítulná. Vždy jsem ji měla za lenocha, ale vypadá to, že si síly šetřila na stáří, protože ačkoliv jí už ochrnuly zadní nožky, pořád je to čiperka. A chytrá je! Do vysoko zavěšeného hamaku na spaní už sama nevyleze, a tak si vybudovala bunkr na spodním patře klece. Jakmile však zvětří člověčí pohyb okolo, vysouká se z domku ven a prosebně se zavěsí na mříže klece, dokud se někdo nesmiluje a do hamaku ji nevysadí. Nejlépe i se zásobou sušených banánů, aby nemusela další půlden slézat dolů. :)

Bílá myš, co není tak docela bílá

O Vločce jste si mohli přečíst v článku, který jsem sepsala před rokem. Vločku jsem si přinesla z veterinární univerzity, kde se budoucí zvěrolékaři učí na živých potkanech manipulaci se zvířaty. Každý rok po skončení zimního semestru zbývá spousta potkánků (a králíků) k adopci. 

Ačkoliv bývají obvykle zvířata zdravá a bezproblémová, Vločka měla od začátku dost vážné dýchací potíže a posttraumatickou stresovou poruchu (dá se to tak vlastně nazvat u potkana?). Doma mi skončilo zvíře tak vyplašené, že ze samého strachu ani nežralo a nespalo. Dýchání se po antibioticích sice zlepšilo, ale i teď občas chytne záchvat, kdy se zničehonic začne dusit. Zatím se ale drží; už má rok a půl.

Pořád je hrozně lekavá. I když venku za mnou přiběhne a leze po mně, z lidských rukou má respekt. Naštěstí je Vločka velice poslušná, takže ji nikde násilím odchytávat nemusím. Hezky sama přijde na zavolání, nechá se přenést, kam potřebuji, a stejně tak když někde páchá neplechu, stačí nespokojeně mlasknout a Vločka odběhne. Kamarádi na návštěvě se ale kontaktu s Vločkou vyhýbají a i mně trvalo dlouho, než jsem si k ní našla cestu. Mám ji ale moc ráda, je to hodná holka. Čert ví, čím si chudina prošla, že to na ní nechalo takové šrámy.

ustrašená Vločka napravo, zvědavá Bílá myš nalevo

Nejnovější Aisha mi padla do oka v inzerátu na Potkanech v nouzi už v listopadu. Kdosi se jí narychlo zbavoval. Ozval se však varovný šestý smysl, takže si ji jela vyzvednut Eliška, majitelka chovné a záchytné stanice El Fuego, shodou okolností moje bývalá kolegyně, která byla na případnou karanténu vybavená lépe. Šestý smysl zafungoval, Aisha byla březí, i když se samečkem do kontaktu "rozhodně neměla kde přijít". Historky, které potkanáři slyšeli už tolikrát...

Bohužel, mláďata se nekonala. Aisha skončila na operaci, plody přenášela mrtvé. Zabřezla buďto příliš mladá, než aby je mohla donosit, nebo už měla nějakou předchozí komplikovanou březost za sebou. V břiše jí každopádně zůstaly ošklivé srůsty. Ačkoliv se potkánci obvykle po operacích uzdravují rychle, černooké bílé myšce moc šancí nedávali; bolestivé srůsty se rády vracejí. Ani teď zdaleka nemáme vyhráno, bříško má pořád zatuhlé. Je to taková časovaná bomba. :(

Asi měsíc od operace se mi Eliška ozvala, jestli bych pro Aishu přesto nenašla místo ve smečce. A tak ji tu mám. Akční milou princeznu, co ráda všude šplhá, hopsá a pobíhá; rozkošnou potkaní slečnu, co se raduje ze znovunabytého života. Zvíře, které je svou povahou kontaktní, společenské a mazlivé. Tak moc to z ní tryská, že si ji musí každý zamilovat. Čekala jsem podobně vyplašenou netykavku, jakou byla Vločka, a místo toho tu mám zvířátko, co je vděčné za každé podrbání.

Aisha

Seznamování se staršími holčičkami bylo zábavné; vzala jsem s sebou do přepravky Bílou myšku, aby se aspoň ty dvě očmuchaly přímo u Elišky doma. Bílá myš ostentativně Aishu ignorovala, stočila se do klubíčka a usnula, zatímco jí Aisha skákala po hlavě, nadšená, že má v kleci společnost. Hned týž večer byla Aisha bez jediného kviknutí přijata do party. Od tohoto okamžiku spolu spí na hromadě v jednom hamaku, vzájemně se olizují a zahřívají. Aisha je v hygieně dokonce tak důsledná, že Bílou myš a Vločku čistí, i když chtějí spát, a ty dvě věčně oválené špindíry pak dlouhé minuty nespokojeně piští, aby už dala pokoj. Samo že v noci. Samo že mám klec hned vedle postele. :)

fotka sice nekvalitní, ale ta pohoda!

A tak si tady žijeme. Potkaní pískot musí být občas slyšet až k sousedům, ale jsou to zlatíčka. I přes všechna prokousaná prostěradla a komplikovanou logistiku, když chci odjet někam na víkend. Čím dál víc si uvědomuji, kolik mě toho potkánci za těch 5 let, co je chovám, naučili. O trpělivost, o lásce, respektu i přirozenosti umírání.

Jaká zvířata máte doma vy? Chováte někdo taky potkany?