Plynoucí čas

V létě jsem oslavila rok od svého nastěhování do Prahy. Velká chvíle pro bilancování právě nastala. 

Už dříve jsem si uvědomila, že já vlastně celé loňské léto prospala. Po všech starostech s ukončením vysoké, hledáním nové práce, řešením bytového uspořádání a péče o nemocné potkanky jsem totálně odpadla. Odpoledne jsem došla domů z práce, kde jsem prakticky nic nedělala, a na dvě hodiny usnula. Po víkendech jsme postupně vybavovali byt a na poznávání Prahy moc energie nezbývalo.

Naštěstí tento stav netrval věčně a po pár měsících jsem se pozvolna překlopila zpátky do normálního režimu. V práci se začalo kupit množství úkolů, která mi byly svěřené, a já zjistila, že mě to spolu s rostoucí zodpovědností baví čím dál více. Netrvalo dlouho a přišel první kariérní posun, takže se nakonec zaměstnání stalo hlavním důvodem, proč zatím v Praze zůstávám, i když mi to tu jinak k srdci nepřirostlo. 

S příchodem jara jsem si začala užívat víkendy. Pořád někde trajdáme! Na konci zimy jsem zvládla rovnou tři prodloužené víkendy s lyžováním a jakmile se oteplilo, vyrazila jsem za kamarádkou do Skotska. Pořád vám dlužím články, já vím.

léto v Praze

Hned po návratu z první dovolené navázala zdařilá larpovo-festivalová sezóna. Zatímco klasické hudební fesťáky mě netáhnou, možnost přenést se na pár dnů do světa postapo nebo Tolkiena mě láká velmi. Ryk bitevní vřavy přes den, kvákání žab a medovina po nocích. Spaní ve stanu, koupání v blízkém rybníce, kostým namísto běžných šatů, jídlo z kotlíku. Ještě před pár lety bych nevěřila, že si zrovna takto budu představovat svůj ideální víkend.

Na jedné menší tolkienovské bitvě, která se konala v krásných prostorách keltského skanzenu, jsem byla neplánovaně pasovaná do role vlajkonoše a navigátora jedné z armád. Sranda to byla přesně do okamžiku, než jsem uprostřed lesa zjistila, že mám přeladěnou vysílačka na jinou frekvenci. Stresovala jsem se ale zbytečně. Vůbec mě nepotřebovali, stejně vše vyhráli a ještě jsem si spřátelila půlku vojska, takže bylo večer aspoň s kým sdílet víno.

Můj milý předal žezlo organizace Bitvy pěti armád mladší generaci, a ačkoliv jsme i letos pomáhali, kde se dalo, poprvé jsme si celou akci užili v klidu a bez spánkové deprivace. Vždyť my měli dokonce čas jet se během hlavní bitvy koupat! Poslední den propršel a vyhnal mě do Prahy dříve, než jsem zamýšlela, ale i tak hodnotím letošní "bépko" jako to nejzdařilejší, které jsem zatím zažila.

Bitva pěti armád

Pak přišla první vedra a my se vydali na tradiční výlet na Pálavu, prošmejdili pražské okolí a v létě navázala další krátká dovolená, tentokrát v jižní Francii. Na výlet jsem vytáhla i svoji babičku, a to počasí navzdory. Na první cyklo projížďku (50 km v okolí Moravského krasu) jsme se vydaly jen dva dny po přívalových deštích, které vyplavily polovinu republiky, a tak jsme část cesty brodily kola bahnem a na Blanenskou přehradu dorazily celé zmáchané. U druhého výletu už jsem tušila, že je zle, pršelo celou noc i ráno, a tak jsem nechala kolo u rodičů a vyrazily jsme aspoň na pěší procházku v pláštěnkách. Víte, jak dobře po takovém zmoklém vyletě chutná svařák, kterým jsme si zkrátily čekání na vlak z Adamova?

Pořád doufám, že než padne první sníh, tak se dostanu i někam na hory, protože mi příroda v Praze hrozně chybí. Maťo má příbuzné na severu Čech, takže občas vyrážíme tímto směrem, a nějaký výlet by se snad ještě vymyslet dal. Se skútrem, na kterém se učím jezdit, se otevřely další nové obzory. Dlouho jsem tvrdila, že na něco tak zrádného a neovladatelného nikdy nevlezu, ale člověk míní, Maťo mění, a tak už mám za sebou první dvě vyjížďky za zmrzlinou.

novoborské výhledy

Což mi připomíná, že jsem na jaře absolvovala kondiční jízdy v autoškole, protože řidičák mi poslední roky akorát zabíral místo v peněžence, nicméně je to se mnou marné, od kondiček jsem zase auto neřídila. Když už jsme u těch kurzů, po státnicích jsem sama sobě slíbila, že si rok po dokončení školy nebudu dělat žádné násilí s jakýmkoliv mimopracovním vzděláváním. Inu, rok utekl jako voda a já už jsem přihlášená na kurz francouzštiny. Těším se na něj ohromně, chybělo mi to.

Loni jsme s Matěm chodili aspoň tancovat, máme za sebou roční kurz latinsko-americké bachaty. Nové taneční dovednosti jsem zúročila hned na několika večírcích. Bachata vyhrávala i na místech, kde bych ji nečekala, třeba na firemní summer party nebo na svatbě mojí kamarádky. Jestli je v něčem letošní rok přelomový, pak je to určitě množství radostných událostí v mém okolí. Dvě svatby už mám za sebou, z toho jednu jsem dokonce i odsvědčila, a další dvě před sebou. Verčina dcerka roste do krásy a s další kamarádkou chodíme vozit kočárek. Kdy přesně se ty ztřeštěné puberťačky proměnily na krásné nevěsty v závojích a novopečené maminky?

Zkrátka, i přes počáteční váhání a občasnou domácí horskou dráhu, bez které bychom se tu zřejmě nudili, věřím, že svého pražského období jednou litovat nebudu. Teď se jen nabízí otázka, kdy nás ten ideální, snad až příliš pohodlný život přestane bavit, a dostaneme chuť posunout si komfortní zónu zase o kousek dále. (Třeba se odstěhovat do Lucemburska. Ale to teď, Maťo, nečti!)

první podzimní

A jak se žije u vás?

PS: Velké díky všem, kteří dorazili na sobotní Píše sraz. Bylo to parádní vidět zase část bloggerské komunity naživo.