Jeseníky 2016 - 1. část

Letošní letní dovolenou bych nejlépe charakterizovala názvem "rodinný teambuilding."

Srpnový týden v Jeseníkách se konečně (po půl roce!) dočkal článku. Vyráželi jsme z Brna v plné sestavě: mamka, taťka, sestra a já, připomenout si časy rodinné pospolitosti. Cílem byla Ramzová, odkud jsme podnikali výlety po okolí.

Na letní týdenní dovolenou aktivnějšího charakteru spolu jezdíme pravidelně: loni to byly Jizerské hory na kolech, předloni Šumava a rok předtím Vysoké Tatry. Za ty jsem lobbovala i letos, ale narazili jsme na velký problém s ubytováním. Těžko říct, zda-li kvůli strachu z imigrantů v Řecku nebo kvůli nepokojům v Turecku, téměř všechny chalupy, které byly v minulých letech vděčné za několik ubytovaných rodin za sezónu, letos hlásily plné stavy. A tak jsme nakonec hledali i v Jeseníkách, kde na nás zbyla poslední volná chaloupka a v ní malý apartmán, tvořený společnou ložnicí a obývákem s kuchyňkou. Ložnice však nebyla oddělená, jak fotky mylně naznačovaly, nýbrž tvořila jen jakési zvýšené patro ze společného pokoje; podmínky k přežití tak byly výrazně náročnější než v předchozích letech, kdy jsem si užívala pokoje vlastního. Vzhledem k tomu, že jsem v Brně zvyklá bydlet sama, pro mě byly každovečerní seance u olympiády puštěné na zrnící obrazovce televize doslova šokovou terapií (televizi děkuji, nechci). Tolik k výchozímu stavu.

Na Ramzovou občas zavítám s kamarády v zimě na lyže; loňská sezóna nebyla výjimkou. V létě jsme zde byli naposledy před zhruba 10 lety. Co si budeme povídat, nepamatovala jsem si z tehdejší Ramzové téměř nic. Rodiče naopak juchali, jak je spousta penzionů opravených a kolik nových restaurací otevřeli.

Nádraží na Ramzové

pondělí 8.8.
Šerák - Keprník - Vřesová Studánka - Červenohorské Sedlo - Drátěná bouda - Jeseník

Hned první den byl plný nečekaných dramat. Ráno jsem s úděsem zjistila, kolik věcí se mi podařilo nechat v Brně - sportovními kalhoty počínaje a softshellovou bundou konče (to je tak, když balíte v den odjezdu, jsem v tomto ohledu nepoučitelná). Posbírala jsem s povděkem přebytky oblečení sestry a mamky; na jesenickou turistiku to naštěstí stačilo. Stát se mi to v Tatrách, asi bych bez funkčního oblečení trpěla více.

Vyráželi jsme až po desáté dopoledne a lanovkou jsme se vyvezli z Ramzové na Šerák, kde jsme se rovnou občerstvili pivem a zmrzlinou. Příjemnou a nepříliš náročnou cestou jsme pak pokračovali zhruba 9 km mezi vrcholky Vozky a Obřích skal až na Červenohorské sedlo. NPR Šerák-Keprník je mojí oblíbenou částí Jeseníků: plná rašelinišť, mechu a borůvek. Někde uprostřed se nachází kaplička Vřesové studánky, kde dle pověsti vyvěrá léčivá voda, co uzdravila i knížete Lichtenštejna.

Šerák-Keprník

kaplička schovaná pod cestou

Ačkoliv panovalo ukázkové počasí, cestou jsme potkávali jen velmi málo horalů a na ČHS bylo téměř prázdno. Oblíbená lyžařská destinace čelí výrazné přestavbě, a tak téměř jediní, koho jsme v rozsáhlém středisku zahlédli, byla obsluha strojů. Místní restaurace nabídkou jídel neoslnila, zvlášť pak někoho, kdo nejí smažené minutky. Skončila jsem tedy u borůvkových knedlíků a borůvkové limonády. Měli i borůvkové pivo; na ČHS jsou celkově na borůvky hodně zatížení.

Ačkoliv jsem taťku ráno varovala, že z ČHS jezdí do Jeseníku kvůli přestavbě opravdu jen dva (!) autobusy denně, nevěřil mi. O pár hodin později nevěřil dokonce ani jízdnímu řádu, pověšenému na omlácené dřevěné budce mezi zaparkovanými bagry. Protože druhý spoj jel až za dvě hodiny, vyrazili jsme směr Jeseník pěšky. Po několika km svižné chůze, kterou jsme si krátili hledáním hřibů přímo z cesty, jsme dorazili na Drátěnou boudu, kde jsme se rozhodli na autobus počkat. Můj návrh na návštěvu přilehlé hospody byl zavrhnut, a tak jsme čekali v trávě mezi kopřivami. Po 40 minutách autobus konečně přijel a po chvíli nás vyhodil v Jeseníku. To mohlo být kolem sedmé večerní.

V Jeseníku začalo naše "dokonalé plánování" váznout: ačkoliv autobusové a vlakové nádraží jsou od sebe vzdáleny 15 minut rychlé chůze, poslední vlak z Jeseníku do Ramzové právě odjížděl nám přímo před nosem. Autobusy kvůli výluce nejezdily pro jistotu vůbec a jediným možným pondělním spojením se stal vlak s šíleným přestupem, kterým bychom se dostali na Ramzovou někdy před půlnocí. Co teď? Taťka doplnil v blízkém Lidlu docházející proviant, zatímco mamka se sestrou lamentovaly, jak je hlava rodiny nepoučitelná, když chce vyrážet na výlety bez auta a spoléhá se na vlaky, zvlášť v oblastech, kde slovy místních "Za Šumperkem končí život".

Mamku se sestrou jsme nechali na nádraží a s taťkem se rozhodli vyřešit problém stopováním na Ramzovou pro auto, kterým by se pak taťka mohl vrátit pro zbytek rodiny (ještě, že jsme si v té hospůdce ta pivka nedali!). Bohužel po vedlejší silnici, u které jsme stáli, moc aut neprojíždělo, a když zastavovala, tak leda proto, aby se řidiči omluvili, že o pár domků dál cestu končí. Smrákalo se a situace začala vypadat bezvýchodně, a to jsem stopovala já se svou bohatou skotskou praxí. :) Nakonec zastavila paní, co sice měla taky končit dříve, ale vzala nás až k naší chaloupce. Zablahořečili jsme paní i prozřetelnosti, taťka sedl do auta a dovezl z Jeseníku zbylé členy rodiny, zatímco já jsem si aspoň mohla nerušeně užívat koupelny. Huh, první den byl náročný.

úterý 9.8.
Obří skály údolím Vražedného potoka

Obří skály byly snad jediným bodem, který jsem udržela v paměti z doby první letní dovolené. Na jejich opětovnou náštěvu jsem se tudíž dost těšila. Podle radaru mělo v úterý pršet, a tak se kratší trasa hodila (dle mapy to mělo být ke kamenům z centra Ramzové 8 km, ale to leda vzdušnou čarou, pff).

Obří skály nás bavily! :)

Nahoru jsme se drápali pekelně dlouho a jen závěrečný úsek, údajně 0,5 km, jsme šli asi půl hodiny. Skály ovšem za výšlap stály. Dá se po nich perfektně lézt a z vrcholku je super výhled na celé Jeseníky.

Výhled byl ovšem i na blížící se temnotu za obzoru. Můj nápad, schovat se před bouřkou v přístřešku, byl přehlasován, a tak jsem se nestihla ani nasvačit a už jsme klusali zase dolů. Nejhorší úsek po kamenech jsme naštěstí zvládli ještě než se rozpršelo. Na zbytek cesty jsme se zabalili do pláštěnek a snažili se po mokrém svažitém jehličí moc neklouzat. Krize nastala jen u Vražedného potoka, který jsme museli doslova přeskákat, což byla vzhledem k mokrým kamenům docela dobrá zábava. Potok nese své děsivé jméno podle záplav, které každoročně páchal. Od začátku 20. století na něm ovšem funguje soustava hrází, a tak je v současnosti docela neškodný. Pamatuji si, že jsme se v něm při minulé návštěvě koupali, letos mi přišel dost zanešený a už bych do něj nevlezla.

Na závěr dne, a to už se rozpršelo hodně, jsme se se sestrou rozhodly sehnat pohledy. Nikde však žádné pěkné neměli, a to jsme proběhly snad celou Ramzovou třikrát, včetně extra výstupu k lanovce. Za tu dobu promokl i zbytek dosud nepromočeného oblečení, zejména pak boty, takže jsme nakonec vzaly zavděk pohledy obyčejnými, hlavně že nějaké byly (a k nim i vynikající hořické trubičky za absolvovanou námahu a zklamání). Oba cíle dne tedy byly odškrtnuty a já si mohla po zbytek dne číst a psát články na blog.

středa 10.8.
Javorník a Jánský vrch

Od rána pršelo a navíc se přidala krize třetího dne, neb všechny bolely nohy. Program dne byl tedy zvolen velice pohodový: výlet na zámek Jánský vrch. Jánský vrch se nachází v Javorníku, malebné městečku na úpatí Rychlebských hor. Javorník se mi moc líbil svým hlavním náměstím s měšťanskými barokními domky.

Javorník

Zámek se tyčí na skále přímo nad městem; je opravený a turisty láká z daleka. Zámek, přestavený do své barokní podoby během 18. století, patřil vratislavské diecézi, která si z něj udělala letní sídlo a centrum hudby a kultury (dlouhodobě zde pobýval třeba slavný barokní skladatel Karel Ditters z Dittersdorfu). Zvládli jsme rovnou dva prohlídkové okruhy, základní s reprezentačními místnostmi a druhý hospodářským zázemím zámku.

Jánský vrch

První trasa měla pěkný nábytek z biedermeieru a vzpomínám i na přepychovou kapli; zkrátka zámecká klasika. Druhá trasa byla ovšem naprosto vynikající: technika ze začátku 20. století (první lednice, žehličky), všelijaké vychytávky do kuchyně a soukromý byt správce. Jánský vrch dále nabízí prohlídku půdy a hostinských pokojů a mají zde super průvodce, takže určitě doporučuji k návštěvě.

Po prohlídce jsme se vydali na hon za obědem. Nabídka zámecké restaurace mě moc neuchvátila (z 10 jídel bylo 9 smažených), zato mile překvapila Restaraurace a bowling Javorník, kde pekli dokonce i výbornou pizzu a vývar byl opravdu vývar, ne jen ohřátý bujón. Najedli jsme se tak, že jsme  jednomyslně odvolali další část výletu, kterou měly být nedaleké jeskyně, a spokojení a nacpaní odjeli zpátky do Ramzové.

Odkaz na pokračování