Jeseníky 2016 - 2. část

Druhá část zápisků z letní rodinné dovolené, plné výletování po Jeseníkách. 

Pěší výlety na Smrk a Paprsek, Biskupská kupa, Rejvíz, zlatokopecký skanzen ve Zlatých horách a po cestě domů ještě zámek Velké Losiny.

čtvrtek 11.8. 
přes Petříkov na Smrk

Taťka se od pondělí toužil podívat na Smrk, nejvyšší vrchol Rychlebských hor, což je výběžek Jeseníků (neplést se Smrky v Jizerských horách a Beskydách, evidentně to je oblíbené jméno). Poblíž Smrku se nachází historické trojmezí Čech, Moravy a Slezska a také polské hranice.

Z Ramzové jsme se vydali pěšky směrem na Petříkov, prošli vesnicí a odsud lesem stále nahoru. V Petříkově jsem byla se základkou na lyžáku, nicméně naše tehdejší ubytování jsem už nebyla schopná identifikovat, hodně se to tu za těch 7-8 let změnilo. Trasa byla velice příjemná, jen vedla z větší části po asfaltce. Nahoře jsme byli překvapivě rychle, ale ta zima tam! Teploměr u dřevěné budky, kde jsme si vytáhli svačinu a ovocné pivo, ukazoval necelých 8 °C.

Všude bylo tak čistě zeleno a tolik velkých modrých borůvek, jako bychom se ocitli v Krakonošově zahrádce, jen místy přírodu narušoval hraniční kámen oddělující Česko od Polska. Domů jsme se vydali stezkou přes rašeliniště, abychom se vyhli asfaltce, kilometr dva mezi borůvkami a pak lesem, který postupně rašeliniště nahrazoval. Celkem jsme ušli asi 15 km. Příjemný výlet!

   "Jsme pořád v Rakousku?" táže se sestra po chvíli pochodu.

   "Myslíš v Polsku?"
   "Ale na mobilu mám velké R jako Rakousko!"

hora Smrk

pátek 12.8.

Údolí ztracených štol, Biskupská kupa a Rejvíz

V pátek jsme toho moc neušli, ale zato jsme o to více viděli. Ráno jsme se vydali do Údolí ztracených štol, kde se nachází zlatorudné mlýny, naučná stezka a zlatokopecký skanzen. Ten vznikl teprve nedávno, v roce 2004. Malebné údolí najdete v zářezu říčky Olešnice ve Zlatých horách. Zlato se zde těžilo nejspíš už od 10.-11. století a to jak povrchově (brodění v potoku a la Aljaška), tak hlubinně ve štolách. Naleziště ve Zlatých horách jsou stále velmi bohatá - těžit se vyplatí od 1 g zlata na tunu, ta zlatohorská mají 20 g zlata na tunu. Přesto však byly poslední šachty v 90. letech uzavřeny, což je až s podivem, protože valounek zlata tu lze nalézt i "jen tak" v potoce.

Hlavní atrakcí Údolí ztracených štol jsou zlatorudné mlýny, funkční repliky ze 14. století, kterých tu původně stálo 19. Zlato se těží ze zlatonosného pyritu, ten je v mlýnech drcen a prosíván. Prohlídku mlýnů vedou nadšenci, kteří jsou do dolování zlata zapálení, a tak se mi výklad moc líbil; dokonce jsme si i mohli potěžkat "zlatou" cihlu - ve skutečnosti je zlato výrazně těžší, než vypadá, a zlaté cihly v bankách jsou podstatně menší než ty ve filmech.

zlatorudné mlýny

Poblíž mlýnů se nachází funkční tavná pec, několik štol a hornické sruby. Každoročně se zde také konají mistrovství v rýžování. Počasí nám přálo, kolem procházeli pánové ve westernových kloboucích a my si připadali spíše jako na Klondiku než v Česku. Poslední částí skanzenu byla prohlídka hornického stavení ze 17. století, postaveného z vepřovic, včetně kompletního vybavení. Pobavilo mě, že ve vesnici stála velká zvonice, kterou ženy večer svolávaly muže z hospody. To bychom občas potřebovali i dnes. :)

interiér hornického stavení

Prohlídka údolí se nám moc líbila  a moc ji doporučuji. Kolem navíc vede kratší naučná stezka a několik náročnějších turistických tras. My si pokračování ulehčili a nechali se autem odvést na parkoviště pod rozhlednou Biskupská kupa, dalšího cíle dne. Odsud to byl ještě pořádný krpál lesem nahoru. Odměnou nám byl krásný výhled na Jeseníky a Polsko z mojí oblíbené rozhledny.

Biskupská kupa

nahoře se slunili mají čmeláci, byly jich tam snad stovky

Posledním bodem dne byla srdcová zastávka: Rejvíz. Už taťka sem jezdil jako malý kluk s babičkou a dědou, stejně tak i já mám na Rejvíz plno dětských vzpomínek. Na zdejších Mechových jezírcích jsem se přitom nebyla podívat dlouhé roky. Naučná stezka vede po dřevěném chodníku územím největšího moravského rašeliniště, kde kolem vás létají vážky a mrkají na vás masožravé rostlinky plazící se po mechu. Stezka je zakončená pohledem na Velké mechové jezírko. Moc hezké to tu je.

Rejvíz

Abychom rodinnou tradici dovršili, zastavili jsme se na večeři do slavného Penzionu Rejvíz ze začátku 20. století, kde můžete posedět na židlích vyřezaných ve 20. letech podle skutečných rejvízských štamgastů (resp. na jejich replikách). Obsluhu i jídlo zde mají excelentní!

vyřezávané židle - fotka s výslovným souhlasem ke zveřejnění :)

sobota 13.8.
přes Petříkov na Paprsek

V sobotu nás čekala pěší túra. Ráno dost pršelo, čímž byla trasa trochu osekána, protože jsme čekali, až se vyprší. Pak jsme se konečně vydali na Paprsek, což je horská chata vyhlášená borůvkovými knedlíky. Sešli jsme z Ramzové do Petříkova, stejně jako ve čtvrtek, a odsud pořád do kopce až k Paprsku. Počasí panovalo zvláštní: zelený les se nořil do mlhy, která se kolem nás vypařovala, a přitom se čím dál více oteplovalo, takže jsem postupně poodkládala všechny 3 mikiny (to je tak, když si s sebou na hory nevezmete bundu).

cestou na Paprsek

Na Paprsku nás přivítaly davy lidí, z nichž někteří dojeli nahoru autem, takže ani slečny v podpatcích s čivavou v ruce nebyly zvláštním úkazem. Knedlíky měli opravdu vynikající a navíc jsme se zde potkali s kolegy od taťky, takže byla k jídlu i společnost. :)

V mezičase se vyjasnilo a dolů jsme šli už za sluníčka, tentokrát zase jinudy. Celkem jsme měli v nohách asi 15 km. Náhodou jsme cestou narazili na starou továrnu na zpracování grafitu. Jak jde o ruiny, mamka je k nezastavení, a tak jsme další hodinu dávali dohromady půdorys stavby, hledali zbylé nářadí, kolejnice pro hornický vláček a napůl zavalenou štolu, která se nacházela asi půl kilometru od továrny. Vygooglila jsem, že se tu údajně grafit těžil nejvíce kolem roku 1830, ale poměrně rychle továrnu zavřeli. Zajímavé místo.

bývalá grafitová továrna

neděle 14.8.
Velké Losiny

Cestou domů jsme se zastavili ve Velkých Losinách. Zdejší zámek mi uvízl v paměti již před lety při čtení Kaplického Kladiva na čarodějnice, a tak jsem byla na místo neblaze proslulé čarodějnickými procesy velice zvědavá. Ty nakonec nebyly tak dramatické, jak Kaplický líčil: za oběť inkvizici padlo během 14 let "jen" 56 lidí. Současná podoba zámku pochází ze 16. století, nápadné je zdobení balkony s arkádami a sgrafity.

Velké Losiny

Zámek je sice moc pěkný na pohled, významný je ale zejména svými interiéry. Díky tomu, že byla pouze část pokojů představena do barokního stylu, zůstaly některé z nich ve své pozdně renesanční podobě: zdobené gobelíny, drahým nábytkem, obrazy, dokonce včetně podlah, zkrátka přesně tak, jak je Jan mladší ze Žerotína v 16. století vybudoval. Tyto renesanční pokoje sloužily jako jakési rodové muzeum, což je velmi ojedinělé; valná většina zámků má totiž vybavení barokní nebo ještě pozdější. Z tohoto důvodu se v Losinách ani nesmí fotit, což jsem i respektovala.

Ačkoliv jsme uvažovali ještě o zastávce v místních termálních lázních, nakonec jsme se po krátké procházce po zámeckém parku všichni těšili domů. Celý ten týden na čerstvém vzduchu byl moc fajn a když se zpětně koukám, kolik jsme toho stihli a viděli, tak jsme vlastně byli ve výletování velice úspěšní. :)

číst první díl z dovolené

Kam jste se v létě podívali vy? A jak se vám líbí v Jeseníkách?