Budapešť 2016 - 1. část

Září 2016. Seděly jsme u Verči v kuchyni a nahlas přemýšlely, jak moc chceme někam vyrazit, ideálně ještě před začátkem semestru.

     "Co Budapešť?"
     "Tak jo, jdem zabookovat Budapešť!"

O tři dny později už jsme nasedaly do žlutého autobusu Regiojet ve směru Bratislava - Györ - Budapešť. Cesta ubíhala rychle a za necelých 5 hodin jsme stály v metropoli plné dunících polorozpadlých klubů a pálivé červené papriky, kterou místní přidávali snad do každého jídla. Je až s podivem, že jsem se tomuto krásnému historickému městu při svých toulkách dosud vyhýbala.

Pohledem na Dunaj

Přijely jsme zrovna na oběd, vzduch se tetelil horkem a na ulicích ani živáčka. Poplašeně jsem zkonstatovala, že jsem poprvé po mnoha letech na místě, kde ničemu a nikomu nerozumím. Marně jsem se snažila luštit maďarské nápisy, jejichž obsah mi zůstával utajen. V brněnské směnárně jsem za jednu korunu dostala 10 HUFů, místních forintů, a tak mě děsil i obsah peněženky, nacpané tisícovkami, div jsem ji nedovřela.

I přes jazykovou bariéru jsme metro našly naštěstí hned. Překvapily mě kontroly jízdenek, které probíhaly na téměř každé zastávce přímo u vstupu do metra, a zároveň také vstřícnost revizorů, kdy vždy jeden stál u automatů a zcela samozřejmě pomáhal cizincům. V metru jako bychom se propadly do Ruska v 70. letech - celé se natřásalo a signalizace zavírajících se dveří, doplněná o červená blikající světla, dávala tušit, že se celé metro musí rozpadnout. Naštěstí, jak jsme později zjistily, "ruské" historické metro bylo spíše výjimkou a soupravy na dalších linkách už měli Maďaři moderní.

Za deset minut jsme seděly na Kálvin Tér a cpaly se pizzou z okénka rychlého občerstvení. Hlavním úkolem dne bylo najít hostel. Majitel mi ráno poslal podrobný mail s popisem cesty a upozorněním, že nemají recepci, a tak máme dorazit včas. Zapojila jsem GPS, za chvíli jsme stály před oprýskanou budovou jednoho z typických budapešťských pavlačáků a netrpělivě cinkaly na omšelý zvonek s nápisem Downtown hostel. 

Downtown hostel, interiér a exteriér (další patra jsou běžné byty)

Hostel jsme si vybraly podle recencí na hostelworld.com - chtěly jsme něco levného v centru, s oddělenou holčičí ložnicí a čistými sociálkami. Downtown byl dobře alternativní, přivítala nás divoká výmalba pokojů a nahlas puštěné elektro, ale vevnitř bylo útulno a čisto. V pokoji jsme s Verčou byly samy, za noc jsme zaplatily krásných 350 kč a k dispozici jsme dostaly i vybavenou kuchyňku. Na vedlejších pokojích byla ubytovaná pouze parta mladých Němců, co přijeli na skejťáckou soutěž; majitel jen předal klíčky a zmizel. Kvůli nemoci jsme s ním komunikovaly víceméně jen přes mail, platba ani vrácení klíčů ho moc nezajímaly; peníze jsme mu při odjezdu nakonec nechávaly položené na posteli. S ubytováním jsme byly spokojené, hostel měl atmosféru typického backpackerského útočiště a to se nám líbilo. Zrovna Budapešť je ale podobných doupat plná. Bydlení seženete i v sezóně už od 250 kč/noc.

Jen co jsme se zabydlely a seznámily s Němci (ať žije politika otevřených dveří!), vyrazily jsme za prvními zážitky. Naše nadšení z Budapešti stoupalo, zvlášť, když jsme zjistily, že máme historické centrum doslova za rohem. Jako první nás dav zanesl k Velké synagoze na ulici Dohány, což je vůbec největší synagoga v Evropě. Stavbu jsme okoukly jen zvenčí, dle fotek je ale nádherná i zevnitř.

Velká Synagoga

Hned přes ulici lákala malá kavárna na ledové frappé, tak jsme neodolaly a šly mlsat. Káva byla vynikající a zákusky taktéž - dortík s nevyslovitelným názvem ve tvaru penízku plněný marmeládou a zalitý v čokoládě, mhh. Chvíli jsme v kavárně poseděly a pak se vydaly i s frappé v ruce zpátky do víru města. Brzo jsme ale "zakufrovaly" podruhé - to když jsme objevily venkovní brouzdaliště vedle klubu Akvárium. Jak báječně se tam odpočívalo!

Verča u Akvária

První tradiční památkou se stala bazilika svatého Štěpána (Szent István-bazilika). Obrovská neoklasická stavba vznikla až na počátku 20. století a pojmenovaná byla po 1. uherském králi, svatém Štěpánovi, jehož nabalzamovou ruku můžete vidět v místním relikviáři. Interiér baziliky je dechberoucí a překvapilo mě, kolik lidí se zde opravdu modlilo. Důsledně se hlídala i zakrytá ramena, s tím jsem se nesetkala ani ve Vatikánu.

Szent István-bazilika

Z vrcholu baziliky se otevírá nádherný výhled na město. Právě zde se mi podařilo první faux-pas s měnou, když jsem paní prodávající lístky odpočítala "přesnou" částku - a o nulu méně. :) Ač se výšek nebojím, výstup přes vnitřek kupole s křivolakými děravými schody (pod nohami prázdno) mi dal zabrat. Ale stálo to za to!

první společné fot

Z baziliky jsme se přesunuly k Řetězovému mostu. Budapešť se skládá z původně tří samostatných měst - Budína (Budy) a Starého Budína (Óbudy) na pravém břehu Dunaje a Pešti na břehu levém. Města byla propojena až roku 1873. Zatímco historické centrum města se nachází v Pešti (zde je vhodné i hledat ubytování), královský hrad, citadela a většina termálů stojí v Budě. Množství mostů, propojující městské čtvrti, je tak pro Budapešť typické. Nejznámějším je právě řetězový Széchenyi most (Széchenyi Lánchíd), postavený v 1. polovině 19. století. Obří most zdobený lvími sochami, přes který vede rušná silnice, vás dovede až přímo pod Budínský hrad.

právě z mostu je focené úvodní panorama

Budínský hrad, Budai Vár, stojí na kopci nad Dunají už od 13. století. Do 16. století sloužil jako sídlo uherských králů, poté byl Osmany prakticky zničen a znovu jej vystavili až v 19. století Habsburkové. Další kompletní přestavby se hrad dočkal po 2. světové válce. Památka je dnes zapsaná na seznamu UNESCO. Na hrad vede lanovka, Budavári Sikló. My se jako správné turistky vyvezly, ale pěšky bychom nahoře byly rychleji a lanovka až takový zážitek není, i když je na pohled moc pěkná.

 zubačka na hrad

Na hradě dnes sídlí historické muzeum a národní galerie, probíhala zde ovšem soukromá slavnost vína. Z hradu jsme tak nic neviděly, neb zvenčí se opravoval a dovnitř nás pustit nechtěli. Okoukly jsme tedy aspoň sídlo prezidenta, Alexandrův palác (Sándor-palota), který se nachází hned vedle hradního paláce, prošly jsme si celý vrch, já si na trzích málem koupila další kabelku, ztratily jsme se v bludišti zídek a zahrad obklopujících hrad a na závěr dne nabraly směr Citadela.

Alexandrův palác

Na vrcholu skály Gellért za městem stojí pevnost a nad ní velká socha svobody. Když jsme se konečně propletly zahradami a stály pod skálou, která se zdála být děsivě vysoko, nápad vylézt nahoru jsem přehodnotila. Jídlo nám došlo v půlce odpoledne, voda taktéž, slunko se chýlilo k západu a my začínaly být vedrem i chozením pořádně unavené. Obchody ani kavárny, kde bychom mohly doplnit proviant, jsme v Budě za 2 hodiny courání nepotkaly snad žádné. Otočily jsme se tedy, přešly po nejbližším mostu zpátky do Pešti, stavily se do supermarketu a uličkami se suvenýry a rukodělným zbožím zamířily na hostel (nakonec jsem byla hodná a pořídila si jen asi desátou pašmínu do sbírky). Doma jsme pokecaly s Němci, v klidu se najedly, vypily čaj a vrhly se do víru noci. Ale o tom až zase někdy příště. Pokračování už mám sepsané, po půl roce zpoždění už byl nejvyšší čas. :)

závěrečný záběr na dlažbu před katedrálou

Pokračování článku.Zde ještě odkaz na extra článek s fotkami z výletu. :)


Navštívili jste Budapešť? Jak město působilo na vás?