Berlín 2017 - 1. část

Když jsem se v říjnu dozvěděla, že bude Saku studovat v Berlíně, zajásala jsem.

Za prvé, naskytla se možnost vidět po dlouhých letech moji spolubydlící z Erasmu, protože do Hong Kongu, odkud Saku pochází, bych se v dohledné době určitě nevypravila. Za druhé, konečně pořádná záminka prozkoumat Berlín, kam jsem se chystala přinejmenším dva roky. Dokonce jsem měla výlet do Berlína už od začátku léta přislíbený od rodiny jako dárek za bakalářské promoce.

Na Berlíně jsme se nakonec domluvily s Erasmus parťačkou Diankou, protože ve dvou je cestování zábavnější. Tak dlouho jsme ale termín odkládaly, až na dveře klepal prosinec. Představa vánočních trhů v Berlíně byla sice lákavá, ale poté, co celou Evropu vyděsil předvánoční atentát, jsme nakonec byly rády, že jsme výlet odložily na leden, až budeme mít obě po zkouškovém. Zarezervovala jsem lístky na autobus, na setkání v čajovně jsme naplánovaly, kam bychom se rády podívaly, a obě se ohromně těšily.
 

Berlínská zeď

Týden před plánovaným odjezdem Dianka prohlásila, že to s těmi zkouškami tak docela nevidí, ale že mám držet palce. Dva dny před plánovaným odjezdem mi napsala, ať jedu sama. Stornovala jsem lístky a ještě ten večer neplánovaně zamávala Brnu, že si tedy pobyt rovnou prodloužím, když už se nemusím na nikoho vázat. První večer jsem strávila v Praze s mým milým a následující ráno vyrážela vlakem do Německa. Tím se mi původně třídenní eurotrip protáhl na krásných pět dní, a to už bych klidně nazývala dovolenou.

České dráhy měly zrovna akci na zvýhodněné lístky Praha - Berlín, a tak i když jsem jízdenku kupovala jen den předem, kdy jsou ceny nejvyšší, stála nakonec stejně jako pomalejší a méně komfortní autobus. Pospávala jsem, četla si na čtečce a ve volných chvílích se kochala zasněženou krajinou. Cesta uběhla rychle a za cca 4,5 hodiny už mě čekal Berlin Hauptbahnhof.

Prvním úkolem bylo najít místo, kde bych mohla nerušeně rozběhnout protestující GPS navigaci a spojit se se Saku, od které jsem potřebovala vyzvědět, jak se k ní vlastně dostanu. Vzala jsem zavděk McCafé a dopřála si latté a cookies a od baristy ještě dostala Lindt pralinku jako pozornost, aby toho cukru náhodou nebylo málo. :)

Památník vítězství

Zastávku MHD jsem po skončení obědové pauzy našla snadno, problém mi dělal jen automat na lístky, ty totiž v Berlíně neexistují. Svůj první lístek jsem si tedy kupovala u řidiče. Pochopila jsem tichý souhlas s ježděním načerno, když "nikdo nic neřeší", a po zbytek dne se v autobusech s kupováním lístků neobtěžovala. Sakurčin byt ve Weddingu jsem nakonec našla bez bloudění, ačkoliv GPS neustále zamrzala. Saku zrovna končil seminář ve škole; časově jsme se sešly, že bychom to ani nemohly naplánovat lépe. To bylo vítání! Skoro celé odpoledne jsme jen kecaly u čaje, než mě napadlo, že bych vlastně ještě něco ráda z Berlína viděla, než se úplně setmí.

Naskočily jsme na metro a následně dvoupatrový autobus (double-decker jako v Londýně, juiii, a seděly jsme nahoře vepředu!) a dojely až k japonské ambasádě, kde Saku potřebovala vyzvednout nový pas. A protože se hned vedle nacházel park, na jehož konci stojí Vítězný sloup, byla první památka jasná.

Victory Column, německy Siegessäule, je oslavný památník vítězství v dánsko-pruské a následně i francouzsko-pruské válce, kterou Prusové vyhráli, ještě než stihli památník roku 1873 dokončit. Památník stojí uprostřed kruhového objezdu a dá se na něj za symbolické vstupné vylézt. Nekonečné silnice vedoucí jakoby přímo z památníku jsou z výšky docela působivé.

Po výstupu jsme zamířily směrem na bulvár Unter den Linden (Pod Lípami) a k Braniborské bráně, Brandenburger Tor, což je nejspíš nejznámější berlínský monument hned po Zdi. Mohutná brána byla součástní opevnění Berlína již od roku 1734, současnou klasicistní podobu s kvadrigou (sochou antického vozu)  dostala o 60 let později. Brána se pak stala symbolem německých dějin: zažila převzetí moci nacisty i rozdělení Berlína.

Braniborská brána

Od Braniborské brány jsme se přesunuly na Alexanderplatz, kde jsme se, obě pořádně hladové, vrhly na nabídku zdejšího asijského bistra. Vynikající kuře teriyaki s nudlemi a obří porcí zeleniny za 5 €, to nenajdete pomalu ani u nás, a tak dobré bylo! Večer jsem si ještě v klidu prošla Primark, překvapivě poloprázdný, a ulovila spoustu krásných a levných drobností. V Edece, místním supermarketu, jsme se Saku doplnily zásoby, a lehce po deváté večerní se vydaly zpátky do Weddingu. První večer jsme obě odpadly brzo. Jeden náročný den byl úspěšně za námi a představa dalšího náročného dne před námi.

Přiznávám se, že jsem ani nezaregistrovala, když Saku ráno zmizela do školy. Já měla na plánu prohlídku Říšského sněmu zvaného Reichstag. Prohlídku jsem si rezervovala večer předem a to už na jedenáctou dopolední zbývalo poslední místo; bez rezervace bych se dovnitř nedostala. Na druhou stranu, vstup byl zdarma, takže jsem si nestěžovala.

budova Říšského sněmu, vzadu je vidět vrcholek kupole - bude o ní řeč

Dost jsem ten den podcenila přepravu. Metro mělo výluku, takže extra přestupy, navíc i když víte, kde máte přestupovat, zastávky metra a autobusů jsou od sebe často vzdálené i pár bloků, a tak jsem pravidelně stála zmatená uprostřed ulice, kam vlastně pokračovat. Má oblíbená metoda "jdi s davem" bohužel v Berlíně nefungovala a často mi nezbylo, než se na směr doptávat. V pátek mi každopádně ujelo všechno, co mohlo, a na prohlídku jsem i přes značnou časovou rezervu dorazila o pár minut později. Naštěstí mě dovnitř pustili. Rychle jsem prosvištěla bezpečnostními rámy a v doprovodu ochranky vyjela výtahem do horního patra Reichstagu. Samotná budova pro turisty přístupná není, jen její moderní kupole, která zároveň slouží jako vyhlídka.

Kupole byla dokončená s celkovou přestavbou Reichstagu v roce 1999. Vyhlídková část sestává z ocele a skla, které vytváří působivé efekty a lomy světla. K výstupu po nakloněné plošině dostanete audioprůvodce, který vás seznámí s různými berlínskými pamětihodnostmi. Za půl hodinky jsem měla hotovo a ačkoliv byla mlha a tedy horší viditelnost, dost se mi výstup líbil. Architektonicky jde o velmi zdařilé dílo.

Reichstag - kupole

Hned poblíž Reichstagu se nachází i židovský památník z roku 2005, les různě vysokých betonových bloků, které snad až příliš evokují hroby. Chladné, surové, ošklivé a silné.

Židovský památník

V pátek se teplota pohybovala kolem nuly, ale bylo strašně lezavo, a tak stačilo pár minut venku a už mě zábly ruce. Nezbývalo než najít kavárnu, kde bych se mohla rozehřát, dopsat cestovní deník a vymyslet, co s volným odpolednem. Cestování v zimě se v tomto ohledu docela prodražuje - zatímco v létě si sednu do parku, v zimě vymetám jednu kavárnu za druhou. Na druhou stranu, všechny ty kávičky byly vlastně ohromně příjemné. Byla jsem ráda, že se nemusím nikam honit.

Odpoledne jsem si nakonec splnila svůj mnohaletý sen a vydala se do slavného muzea voskových figurín Madame Tussauds, které jsem chtěla navštívit už před lety v Londýně a pak v Amsterdamu, ale nikdy na něj nezbyl čas. Koncept muzea se mi líbil. Procházíte různě osvětlenými a ozvučenými místnostmi, kde stojí velikáni v nadmíru realistickém provedení, zejména Němci, ale i ti cizí. Začíná se u politiků, postupně se přesunujete přes historické osobnosti jako byl Freud či Shakespeare až k moderním popovým hvězdičkám nebo třeba do místnosti se Star Wars. Většina figurín je rozestavěných tak, že se u nich můžete vyfotit, nebo jsou doplněné u různé interaktivní prvky - však kdo by nechtěl mít foto s vlající sukní jako Marylin? Ačkoliv jsem pilně pročítala všechny informační tabulky a užívala si pěkné expozice, prohlídku jsem měla za hodinu dokončenou. Muzeum mě trochu zklamalo svým menším rozsahem, cenou, ze které mi zaskočilo (23 €!) a také foto službou, kde každá zde pořízená fotka (ne nepodobná fotokoutkům z party) vyšla návštěvníky na dalších 10 €. Oficiální fotografové samozřejmě návštěvníky aktivně odchytávali, aby měli památku, cenu za službu se však návštěvníci dozvěděli až u odchodu. Když už jsem tam byla, tak jsem si návštěvu užila, ale jinak Madame Tussauds hodnotím jako komerční mucholapku na turisty.

kdo mě najde? :)

Z Under den Linden, lipového bulváru, kde se figuríny nachází, jsem se následně přesunula k Checkpoint Charlie, což je bývalý hraniční přechod mezi Východním a Západním Berlínem. Berlín byl fakticky rozdělený od konce 2. světové války až po rok 1989. V roce 1961 vznikla podél řeky Spree slavná zeď, která znemožňovala útěky z východní strany na západní. Tahle nešťastná část historie je v Berlíně cítit skoro všude - ať už formou streetartu, nebo různých památníků, muzeí, a  právě třeba i Checkpointu Charlie.

Malá hraniční budka stojí uprostřed ulice hned vedle McDonald's a nebýt zástupu turistů, ani bych si jí nevšimla. Na sloupech visí informační cedule se slavným "You're leaving the American sector", mimo to pocit autenticity dodávají dva Němci převlečení za americké vojáky. Zdí však žije i několik dalších ulic, kde jsou menší muzea, věnující se období rozděleného Berlína, a taky zbytky šedivé stavby.

Checkpoint Charlie dnes a dříve

Do jednoho z muzeí jsem zašla. Já jsem navštívila The Wall Museum na Mühlenstraße, ale věřím, že jsou si všechna zdejší muzea hodně podobná. Toto se zaměřuje hlavně na příběhy lidí, kterým se podařilo Zeď překonat - v polstrování auta, v kufrech, tunely nebo třeba vzducholodí. Spousta fotek, dobových tiskovin a samozřejmě i nějaká ta historická fakta, třeba popis vstupu Německa do NATO. Obecně se mi na Berlíně hodně líbilo, že většina památek i obchodů zavírala až pozdě večer, a tak jsem toho dost stihla.

auto, kterým proběhl jeden z úspěšných útěků

Po prohlídce Wall Musea jsem se usídlila ve Starbucks a počkala, než dorazí Saku, abychom si užily  večer společně. Více v pokračování níže:

Odkazy:
 - 2. díl berlínského deníku
 - Návštěva Muzejního ostrova