Koncem léta

Každý rok mám na prázdniny spoustu plánů. Diář plný úkolů, čekajících snad od zimy, byt připomínající kůlničku a rok neumytá okna, ale zároveň i spoustu nápadů na výlety a na tvoření. A pak najednou letí týdny jako splašené, až začne ze stromů opadávat listí a já si uvědomuji, že se na dobrou polovinu plánů opět nedostalo. Třeba začít konečně psát diplomku.

Letošní léto bylo poklidné. Šlo o mé úplně poslední prázdniny, a tak jsem si schválně nechala volnější program, abych si pořádně odpočinula a načerpala síly na poslední rok na školy, což zpětně hodnotím jako velmi dobrý tah. A zde už je ta spousta krásných momentů, které se mi podařilo sesbírat.

Za prvé, přes léto sportuji. Se začátkem července jsem nasadila režim spočívající v pohybu aspoň 2x týdně. Střídám velké trampolíny v jumpparku a malé trampolínky na jumping fitness, byla jsem na flying józe (úžasný relax!), párkrát zatančit si latinu a když je počasí, tak podnikám menší cyklovýlety. Z práce mám až do konce září Multisport kartičku, tak se ji snažíme s kolegyněmi využívat a zkoušíme nové aktivity.

Minulý týden jsme byly na paintballu, to je ten sport, kdy se po sobě střílí barevnými kuličkami, co se rozprsknou o oblečení. Nehrála jsem celé dlouhé roky. Nějakým omylem jsme s holkami byly přiděleny do týmu vojáčků, co chodí na military často. První hru jsem myslela, že nejhorší budou štípance od komárů, kteří na mě pořádali nálety, zatímco jsem ležela v zákopu a zkušeně odstřelovala nepřítele. Ajajaj, vždyť já ale úplně zapomněla, jak takový pořádný zásah bolí! Následující den mi tělo hrálo všemi barvami duhy a s modřinami nejspíš budu chodit další měsíc.

intenzivní zážitky :)

Na kole občas jezdím i do práce. Cesta vede z kopečka a zabere mi asi půl hodiny, takže se ani nepřevlékám (zpátky je to tedy o to horší, ale to už na mě doma čeká sprcha). Musí to vypadat srandovně, když na svém horském kole jezdím v šatech a s mašlemi ve vlasech, ale slovy klasika, who cares. Jen jsem si stále nezvykla na pohyb mezi auty v provozu, na silnici se cítím pořád nepříjemně. Nechápu, jak na kole ve městě může jezdit někdo bez řidičáku.

Z nové práce jsem rozpačitá. Zaměstnaná jsem od začátku července. Přístupy do interního systému a na mail jsem dostala... chvilka napětí... dneska. To znamená, že jsem ty dva měsíce doslova a do písmene proflákala. A i když to nicnedělání asi zní super, ve skutečnosti mi to přišlo hlavně frustrující, protože předstírat aktivitu před managementem je mnohem náročnější než vlastní aktivitu vykonávat. Jediné, co mě těší, že mám úvazek jen na 20 hodin týdně.

Když mi proto v červenci napsali z univerzity, jestli bych jim formou letní brigády nechtěla pomoci s výzkumem zabývajícím se společenským životem na venkově, radostně jsem kývla, že budu mít alespoň nějakou práci, kde budu něco dělat. Na škole však neodhadli, kolik času výzkum zabere, a tak se z práce na 2 týdny stala práce na 3 měsíce. No a protože jsem byla kupodivu jediná, kdo měl s tímto typem šetření předchozí zkušenosti, stala se ze mě velká projekťačka. Výzkum jsem úspěšně rozjela, dořešila nesrovnalosti, zahrála si na HR a vybrala další lidi, zaškolila je a teď na ně dávám pozor. Mrzí mě, že příští týden budu muset z časových důvodů končit, byla to skvělá zkušenost. Ačkoliv o doktorátu neuvažuji, možnost vyzkoušet si doktorandskou práci nanečisto jsem dost ocenila. Den na fakultě utekl tak rychle, že jsem se ani nestihla podívat na hodinky, vyučující mě opečovávali a chodili jsme spolu na obědy, no ale především mě práce bavila a já byla ve svém živlu. Tak jen doufám, že budou v červnu u státnic vyučující o to hodnější, když jsem si teď tak šplhla. 

Stihla jsem spoustu kulturních aktivit: byla jsem na několika výstavách, párkrát se objevila na letním kině, s kolegy jsem navštívila venezuelský festival (caipirinha k pití, kukuřičné placky arepas k jídlu a spousta bachaty, ach ach!). Největší letní společenskou událostí ovšem byla premiéra filmu Křižáček. Můj milý se podílel na natáčení, a tak dostal pozvánku na slavnostní premiéru do kina Lucerna. Ačkoliv to pro mě znamenalo ve středu navečer jízdu do Prahy a ve čtvrtek brzy ráno zpátky, abych stihla práci, stálo to za to. Mého kluka jsem snad nikdy neviděla tak spokojeného, jako když v závěrečných titulkách běželo jeho jméno. Film jsme si užili a afterparty ještě více: víno, spousta dobrot v bufetu, ale hlavně příjemná společnost, protože lidi od filmu jsou úžasně přátelští. Jen panu Rodenovi mě Maťo nějak nestihl představit, tak snad příště. Cestou zpátky jsme si rozmazleně zavolali taxík a před domem mě můj obvykle neromantický Maťo romanticky posadil na lavičku, že je škoda jít spát, když můžeme pozorovat hvězdy. Ani nám nevadilo, že přes mraky vlastně žádné nebyly vidět.

"Mrkni ráno do Blesku, třeba tam budeme!"

Jako úkol letošního léta jsem si dala zredukovat množství věcí v domácnosti a opravit, co nefunguje. Vyměnila jsem proleželou matraci (díky, tati!), dolepila loupající se tapety v koupelně, protřídila všechny skříňky a šuplíky, celý byt vygruntovala a ze šatní skříně vytřídila 3 tašky oblečení. Většina šla na charitu a pro těch pár kousků, které pořád vypadají dobře, jsem si založila účet na Vintedu. Sukně, kvůli které především jsem profil tvořila, se prodala prakticky okamžitě, což mi udělalo velkou radost.

Ve volných chvílích relaxuji u rodičů na zahrádce a objevuji Brno. Když přijela na návštěvu Carol, prošly jsme spoustu památek - Jurkovičovu vila nebo třeba hrobku u Kapucínů. S Matěm jsem se o pár dnů později vypravila na Kamenku, Kamennou kolonii, která se čím dál častěji objevuje v průvodcích jako must-see umělecká a hipsterská čtvrť, co vznikla z bývalých domků dělníků pracujících v kamenolomu. Je to tam malebné, domky nalepené jeden na druhým, propojené malými dvorky či uličkami, kde bych ani neroztáhla ruce. Ale stejně ten hype kolem Kamenky moc nechápu.

zákoutí Kamené kolonie

Hodně lenoším doma. Čtu si, tvořím náramky přátelství, s mamčinou pomocí jsem ušila další šaty. Užívám si společnosti potkaních slečen, které zoufale rychle stárnou - zatímco Bílá myška nakynula do velikosti průměrné vánočky a věk na ní skoro není vidět, Černé ochrnují zadní nožky a děsivě zhubla. Ne že by ji to tedy jakkoliv omezovalo v objevování a zlobení. Vločku už ale nepřepere, takže teď v kleci vládne adoptovaná pidimyš.

V sobotu odjíždím pomáhat při přípravě Lila festivalu kdesi ve švýcarských horách. K internetu se tam nejspíš nedostanu, takže postřehy z dobrovolničení čekejte až po návratu. Snad tam ty téměř dva týdny přežiju bez úhony. :)

výlet s babí - zámek v Bučovicích

A jak si užíváte léta vy? Plníte resty, cestujete?