Víkendový Moravský kras

Moravský kras je jedno z míst, kam se ráda vracím, protože množství přírodních památek a aktivit, které se zde dají realizovat, je téměř nekonečné. 

Letos jsme se však v Moravském krasu ocitli spíše náhodou. Chystali jsme se do Tater, ale nedostala jsem v nové práci dovolenou, a tak jsem byla nucena na poslední chvíli vybrat nějakou lokalitu blíže k Brnu. V mém oblíbeném Mikulově jsem nesehnala ubytování, a pak mě napadl právě Moravský kras, který mám sice proježděný křížem krážem, ale Maťo z něj ještě nic neviděl. A musím říct, že nakonec byl celý pobyt tak báječný, že jsem se z narychlo vymyšleného víkendu vracela odpočinutá jako z týdenní dovolené.

Moravský kras geomorfologicky spadá pod Drahanskou vrchovinu. Jde o největší krasovou oblast v Česku a najdete jej cca 15 km severně od Brna. Největším lákadlem je propast Macocha a blízké Punkevní jeskyně, kde si můžete dopřát jízdu jeskyněmi na lodičkách, otevřené pro veřejnost jsou ale i čtyři další jeskynní systémy a dalších 1 600 jeskyní je nepřístupných. Navíc tu najdete spoustu zajímavých skalních útvarů, zříceniny hradů, zbytky hutí, větrné mlýny a archeologická naleziště z dob mladšího paleolitu. Projít si jej můžete pěšky po naučných stezkách, ještě raději jej však mám na kole. Letos jsem se sem ještě nepodívala, tak jsem se těšila o to více.

V pátek, jen co jsem skončila v práci, jsme sedli na autobus směr Vyškov, kde nás čekal přestup na autobus do Ruprechtova. Auto chybělo a kola bohužel neprošla hlasováním, tak jsme zůstali odkázaní na blanenské linkové autobusy. Do Ruprechtova jsme dojeli zhruba po hodince a půl. Měli jsme ohromné štěstí na počasí, protože celý týden propršel, až v pátek při našem příjezdu se vyčasilo. Sluníčko nám pak vydrželo až do odjezdu. Poctu krásnému podvečeru jsme vzdali půllitrem v ruce v blízkém poli. Nádherně bylo!

ruprechtovská pole

Ubytovaní jsme byli v penzionátu Pomeranch. Pokoj jsem sháněla na poslední chvíli a ani na Booking.com, ani na Airbnb.com nebylo příliš z čeho vybírat, přičemž Airbnb mi vtipně nutilo byty v Brně (!) jako nejbližší volné. Nakonec jsem vzala zavděk větším a dražším třílůžkovým pokojem právě na Pomeranči, který byl sice dál od cílů mnou plánovaných výletů, ale zase disponoval restaurací, takže nám odpadla starost o jídlo. Musím se pochválit, dobře jsem vybrala. Jídelní lístek mile překvapil a kuchaři vařili skvěle, restaurace měla příjemné posezení venku, pokoj byl čistý a nově zrekonstruovaný, navíc vybavený ručníky, lednicí a rychlovarnou konvicí včetně čaje a kávy. Personál maximálně ochotný, spokojená jsem byla velice.

V sobotu jsme si příjemně pospali a protože autobus do Rudic, kam jsme mířili, odjížděl až po desáté, měli jsme dost času obhlédnout si i ruprechtovské památky, které jsme v pátek kvůli pozdnímu příjezdu nestihli (večeře a pivo holt byly přednější). Nadchla mě zejména chaloupka z roku 1813 s pravou doškovou střechou, která stojí přímo u hlavní silnice.

pohádková chaloupka

Hlavním symbolem Ruprechtova je větrný mlýn holandského typu z roku 1873. Ten se totiž chlubí americkou Halladayovou turbínou, nejpokročilejším pohonem využitelném ve větrném mlynářství. K jejímu rozšíření nedošlo, protože byla náročná na stavbu, a navíc větrné mlynářství začalo koncem 19. století upadat. Halladayova turbína na mlýnu v Ruprechtově je tak jedinou svého druhu na světě a je zvažováno zapsání mlýnu na seznam památek UNESCO. Mlýn slouží přes léto k ubytování, a tak jsme mohli nahlédnou jen přes plot, a pak už nás konečně čekal autobus do Rudice.

ruprechtovský mlýn s Halladayovou turbínou

Rudice, vesnička s bohatou hornickou a těžařskou historií, nás přivítala cukrárnou a dalším větrným mlýnem. Zdejší mlýn, jako vystřižený z holandských pohlednic, funguje jako muzeum.

rudický mlýn

Muzeum se člení na tři části: spodní ukazuje dobové bydlení v Rudici na přelomu 19. a 20. století a historii mlýna. Ten vznikl roku 1865 a dnes je majetkem obce Rudice. Prostřední patro je věnované geologii a těžbě, zejména sbírce geod křemenů. Nejvyšší patro se zabývá jeskyňářstvím - speleologií. Překvapilo mě, že se celá vesnice nachází nad obřím jeskyním dómem. Jeskyně mě vždy fascinovaly, a tak jsem se rychle nechala nalákat na kurz základů speleologie, který umožňuje slanění se do jinak nepřístupných prostor jeskyní pod Rudicí.

speleo část muzea

Zavzpomínala jsem na zdejší známou osobnost, dědu Edu, starého průvodce-předchůdce, který vždy zakončoval prohlídku zábavným povídáním o koze oběšené na lopatkách mlýna. Já už totiž byla v muzeu potřetí. I tentokrát se mi však prohlídka od nového pana průvodce líbila. A to jen za 30 Kč na osobu! Před pár lety navíc přidali i pěkné 3D promítání na závěr, takže se prohlídka natáhla na dobrou půlhodinu. Poblíž mlýna ještě stojí geopark, venkovní expozice různých hornin Drahanské vrchoviny a Moravského krasu, a pak už jsme zamířili dále.

Naším hlavním cílem bylo Rudické propadání, jedno z nejvýznamnějších místo Moravského krasu. Voda z Jedovnického potoka se zde propadá 90 m hluboko do podzemí, kterým protéká dalších 12 km, aby vyrazila zpátky na povrch u Býčí skály. Tento jeskynní systém je běžně veřejnosti nepřístupný, dolů se dostanete jen v rámci speleo kurzů. Já už měla možnost vidět Býčí skálu v rámci Dne otevřených dveří, ale zajímal by mě i ten zbytek. Po cestě jsme se ještě zastavili u vápencových skalních útvarů Kolíbky, což je moje oblíbené místo, které úžasně nabíjí pozitivní energií.

Rudické kolíbky

Rudické kolíbky jsou zejména archeologickým nalezištěm; zdejší jeskyně trvale obývali už před 12 000 let lovci koní a sobů z období magdalénienu, mladšího paleolitu. Nyní jsou vyhledávaným cílem horolezců, i já jsem zde dvakrát lezla. Skála je děravá jako ementál, takže můžete snadno i bez vybavení prošplhat skrz a třeba se vynořit v některém ze skalních oken.

můžeme se tvářit, že jsem tam vylezla zvenčí

A zde už je samotné Rudické propadání, místo, kde se Jedovnický potok ztrácí pod povrch země. Chlad jeskyně a puch zetlelých lišejníků na vás dýchne už z dálky.

Rudické propadání

Po žluté turistické značce jsme následně vyrazili do městyse Jedovnice. Minuli jsme malebný Matouškův mlýn a Salmovu huť a po 3 km už jsme stáli v městečku a cpali se zmrzlinou. Zde mě mile překvapil sraz historických aut - nádhera!

sraz veteránů

Mířila jsem k rybníku Olšovci, kam jsme dříve s babičkou často jezdily na kole. Okolí Olšovce je poměrně známým rekreačním místem, však i já prvně hledala ubytování právě zde. Najedli jsme se tu a lenošili, na plavání to ale ještě v sobotu nebylo.

Olšovec

Odpoledne jsme uskutečnili neúspěšný lov na chleba (neúspěšný, neb v sobotu odpoledne nebyl žádný obchod otevřený a jediná večerka čerstvým pečivem dávno nedisponovala) a pak se pomalu vydali zpátky do Ruprechtova. Maťo trval na autobusu, já chtěla pěšky, no nakonec můj milý souhlasil, a tak jsme se hezky prošli, ačkoliv jsem většinu cesty skučela, že na kole by to bývala byla mnohem větší zábava. V Ruprechtově už na nás čekalo pivo a večeře, však jsme si ho po těch 15 km chůze zasloužili, a nakonec i to pečivo k snídani na další den jsme v restauraci sehnali.

Na neděli jsme původně plánovala Sloupsko-šošůvské jeskyně, ale ačkoliv jsou vzdálené jen 20 minut autem, doprava autobusem by byla šílená, několik přestupů s hodinovým čekáním. Musela jsem proto trasu přehodnotit. Brzkým ranním autobusem jsme vyrazili do Krásenska, kde nás čekal přestup do Vilémovic, odkud jsme pěšky došli do Ostrova u Macochy. Pěší přesun byl vtipný, turistická značka totiž zákeřně zmizela, a tak Maťo prohlásil, že budeme sledovat dráty elektrického vedení, takže jsme šli značnou část trasy po poli podél drátů. Cestou jsem potkali několik větších jeskyní a vynořili se přímo u Balcarky.

Maťo a neznámá jeskyně

Jeskyně Balcarka je jednou z pěti přístupných jeskyní Moravského krasu. Známá je nejen krásnou krápníkovou výzdobou, ale i archeologickými nálezy. I zde totiž sídlili lovci sobů z magdalénienu. Vstupné nás vyšlo na 100 Kč/osoba, za focení se platí zvlášť. Líbilo se mi, že u pokladny nabízeli k zapůjčení teplé oblečení - vstup deluxe! V Balcarce jsem byla poprvé, tak jsem si návštěvu o to více užívala, zvlášť když jsme zkoušeli zvukové podmínky při poslechu hudby. Zaujalo mě zejména, že byla prakticky celá prohlídková trasa uměle prokopána, a to už během objevování jeskynního systému v letech 1924-1948.

symbol Balcarky, zakřivený krápník Handžár

Krápníková výzdoba je překrásná, dokonce i fotky se docela povedly, ačkoliv jsem foťák nastavovala až v průběhu prohlídky potmě. Určitě šlo o jednu z nejhezčích jeskyní, které jsem kdy navštívila. Celá prohlídka byla zajímavá a místy i dost zábavná.

"Mince hozené do jezírka vám přinesou štěstí. Dvoukoruna zajistí svatbu, pětikoruna výhru v loterii, padesátikoruna bude výhodný balíček přání a při vhození celé peněženky spatříte i plavajícího průvodce!"

Balcarka

Původně jsme uvažovali, že bychom se ještě zašli podívat na slavnou propast Macochu, podle které je Ostrov u Macochy pojmenovaný, ale po podrobnějším googlení jsem musela zkonstatovat, že by nás na Skalní Mlýn, odkud jezdí autobusy domů, čekal pochod minimálně 6 km. Vzhledem k horku k zalknutí a batohům na zádech, ve kterých jsme nesli věci na celý víkend, jsme dali jednomyslně přednost ledové kávě v kavárně, válení se v trávě, pak jsme se vyšplhali do vesnice podívat se na další větrný mlýn a z Ostrovu se kolem poledne přesunuli autobusem do Blanska.

pohled na Ostrov u Macochy od Balcarky

V Blansku jsme zavítali do pizzerie Terazza, kde jsme si objednali "velkou" pizzu. Pizza nakonec nebyla velká, ale OBŘÍ, však posuďte sami, takže jsme část sbalili do krabice a měli jídlo ještě i na celé odpoledne, dokonce i s mravenci jsme se mohli podělit.

super pizza

Na zbytek dne jsme se usadili u zatopeného lomu hned vedle vlakového nádraží, kde jsem si konečně užila pořádného prázdninového koupání. V bývalém kamenolomu sice platí oficiální zákaz koupání, protože hned vedle něj vedou koleje, ale policisté jsou tu hodní a koupání se toleruje. Voda bývá v lomu i na konci léta úchvatně čistá. Z Brna sem vede příjemná cyklostezka, jezdila jsem sem dříve s babí několikrát do roka.

blanenský kamenolom

Prolenošili jsme se až do pozdního odpoledne, kdy už bylo na čase vyrazit zpátky. Z Blanska jezdí vlaky každou hodinu, občas trefíte i na rychlík, takže jsme byli v Brně raz dva.

Ráda říkám, že je Česko i pro dovolené nádherné, protože tu mám pořád co objevovat. Minulý víkend toto tvrzení jen potvrdil; takový kousek od domova a tak úžasný relax. Na podzim bych ráda navštívila i Punkevní jeskyně, protože se Maťo přiznal, že Macochu sice viděl, ale na lodičkách se v jeskyni ještě neplavil. Tak jen doufám, že bude v září hezky a výlet ještě letos stihneme zrealizovat.

Kam jste se letos vypravili vy?