pátek 24. listopadu 2017

Čtenářský deník V

Knihy za období leden - červen 2016. Pamatuji si, jak jsem k Vánocům 2015 dostala Kindle a byla natěšená, kolik toho přečtu. Jenže pak jsem konečně rozepsala bakalářku a na čtení se v následujících měsících prakticky nedostalo. Jojo, i to je život. 😝

  • Norské dřevo - Haruki Murakami
  • Román pro muže - Michal Viewegh
  • Kartouza parmská - Stendhal

Norské dřevo

autor: Haruki Murakami
žánr: současná japonská próza
překlad: Tomáš Jurkovič
vydání: Euromedia Group, 2015
poprvé vyšlo jako: Noruwei no mori, 1987



Norské dřevo mě nechalo rozechvělou a beze slov. Román pracující s ponurou tématikou sebevraždy, deprese a sexu natolik jemným způsobem, že na chvíli uvěříte, že je léčebna pro duševně nemocné vlastně krásným místem plným slunce.

Děj se odehrává v Tokiu 60. let, době Beatles a studentských nepokojů. Devatenáctiletý Tóru proti režimu neprotestuje; snaží se vyrovnat se sebevraždou přítele Kizukiho. Jeho všudypřítomnou živou připomínkou je Naoko, Kizukiho přítelkyně, vnímavá, citlivá a rozbolavělá. Tóru a Naoko spolu bloudí životem až do chvíle, než se Naoko poprvé zhroutí a skončí v sanatoriu. Tóru tak zůstává sám s pocitem zmaru a pachutí smrti, která z knížky sálá z každé stránky. Existuje vůbec způsob, jak jim pomoci; způsob, který by jim neublížil ještě více?

Norské dřevo si buďto zamilujete, nebo vás naopak pro tu neustávající melancholii a tíži nezaujme vůbec. Možná na něj jen musíte mít to správné rozpoložení, mně se však líbilo velice. Ještě bych dodala, že ačkoliv je kniha napsána japonským autorem, odpovídá spíše západním čtivu, které je jen obohacené o tradiční japonské prvky.

ukázka: 
  Život tady, smrt tam. A já žiju, takže se mě smrt netýká. Jenže té noci, kdy umřel Kizuki, jsem se na smrt (a ani na život) nedokázal dívat takto zjednodušeně. Smrt totiž opravdu nestojí mimo život. I já ji měl od samého začátku v sobě, a nemohl jsem to zapíral, ať jsem se snažil kdovíjak. Smrt, která té květnové noci přišla pro Kizukiho, si zároveň vzala i mě. 
  A tak jsem své osmnácté narozeniny prožil s bolavou prázdnotou uvnitř. Zatínal jsem zuby a snažil se si z toho nic nedělat.


Román pro muže

autor: Michal Viewegh
žánr: současná česká próza
vydání: Druhé město, 2008 (1. vydání)



Některé Vieweghovy knihy mi sedly, a tak jsem na Román pro muže byla zvědavá. Novela líčí osudy tří sourozenců, tak nepodobných jak jen sourozenci vůbec někdy mohou být. Plachý Bruno, vážně nemocný obdivovatel vlaků, autoritativní zkorumpovaný právník Cyril a nejmladší Aneta, publicistka přesvědčená o vnitřní spravedlnosti světa.

Protože Brunův čas se pomalu chýlí ke konci, Cyril všechny pozve na poslední společnou dovolenou na hory. Aby udělal nemocnému bratrovi radost, přibalí do balíčku i striptérku Tali, která vyráží do horského hotelu s nimi. Kniha není postavená na ději jako takovém, spíše na drobných postřezích, ať už z mužského světa nebo třeba české politiky, a výlevech autorova alter-ega. A ačkoliv je vývoj jen těžko předvídatelný (pokud jste tedy neviděli stejnojmenný film) a postavy jsou zajímavě vybarvené, na to má Viewegh obecně cit, Román pro muže mi přišel dost vulgární a neotesaný, takže bych po něm znovu spíše nesáhla.

ukázka:
  Aneta je - řečeno žargonem doby - investigativní žurnalistka. Sama ovšem tohle označení nepoužívá; pokud je tázána na povolání, odpovídá, že dělá televizní publicistiku. Tak či tak, léta připravuje oblíbený pořad, který pomáhá lidem odstraňovat křivdy, ať už způsobené různými podvodníky, tuneláři a mafiemi, nebo jen pouhou bezohledností podnikatelů a neschopností státních institucí.
  "Naše Anetka je odborovej předák všech nesamostatnech chudáků, co svý soukromý problémy nedokážou řešit sami a standardně, a místo toho běžej žalovat veřejnoprávní televizi," posmívá se sestře Cyril.


Kartouza Parmská
jiná vydání: Věznice Parmská

autor: Stendhal
žánr: francouzská klasická próza
překlad: Miloslav Jindra
vydání: Academia 2009
poprvé vyšlo jako: La Chartreuse de Parme, 1839



Francouzskou klasiku mám ráda, zvlášť přelom romantismu a realismu je vždy lákavým obdobím. Dočíst Stendhala mě však stálo značné sebezapření.

Píše se rok 1815. Mladý šlechtic Fabrizio del Dongo je tak zblázněný do Napoleona, že s falešným pasem uprchne ze slunné Itálie až k valonskému Waterloo, aby mohl zažít opravdovou bitvu. Když se zkroušeně vrací zpět, neb brzy zjistí, že válka pro něj nebude, slouží jeho útěk ze země jako záminka k uvěznění. Zde se pak rozehrávají další dějové linky, kdy Fabrizio boj po boku Napoleona nadšeně vymění za boj o svobodu a lásku. Nebo lásky, neb Fabrizio jako správný hrdina s milenkami rozhodně nešetří.

Kartouza má skvělý námět a po dějové stránce by to mohla být i pro dnešního čtenáře pecka, ale to podání, uff! Málem jsem knihu nedočetla, jak byla nudná. Fabrizio navíc není nijak duchaplný a v knize ani není jiného hrdiny, se kterým by se dalo sympatizovat. Pokud tedy zatoužíte po Stendhalovi, volte spíše román Červený a černý, který je čtivější. A musím se přiznat, že mi trvalo velmi dlouho, než jsem objevila, kdo nebo co je vlastně ta "kartouza". 😄

ukázka:
Vévodkyně nevycházela z úžasu; kdyby ho byla potkala na ulici, byla by ho nepoznala; podle jejího názoru byl jedním z nejhezčích mužů Itálie - a  tím opravdu byl; zejména měl půvabnou tvář. Když ho posílala do Neapole, byl to smělý, odvážlivý výrostek; zdálo se, že jezdecký bičík, který neustále nosil, je nerozlučnou částí jeho bytosti: nyní to byla noblesní, před cizími lidmi naprosto odměřená tvář; v soukromí však, jak vévodkyně usoudila, si uchoval oheň raného mládí. Byl to diamant, který broušením nic neztratil.

A co čtete přes zimu vy?

2 komentáře:

  1. Norské dřevo jsme z těch tří četla jako jediná, ale má u mě v srdci i po několika měsících obrovské místo. Vím, že se k té knize jednou vrátím a nebude to naposledy :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak aspoň v Norském dřevu jsme se shodly, když už Márquez nevyšel. :D

      Vymazat

Děkuji za návštěvu!