Letem podzimním světem

Než jsem stihla zveřejnit podzimní článek, barevné listí pomalu vystřídal blížící se advent. 

Nevadí, tak alespoň pár novinek ze života, který se s nástupem dalšího semestru stal ještě více hektický než dříve. Na jednu stranu už se těším, až budu mít vysokou za sebou a budu se moct věnovat jen práci, cestování a přátelům, na druhou si však ten život plný neustálých změn, zážitků a vybírání si mezi téměř neomezenými možnostmi velmi užívám. Protože kdy jindy mě bude čekat tolik otevřených dveří, když ne právě tady a teď, v samém závěru studia?

V pracovním životě to byla letos pořádná divočina. Z nové práce jsem byla nadšená natolik, až jsem na konci zkušebky odešla. Říká se, že za peníze v Praze dům, ale život není jen o nich. Měla jsem štěstí, protože nové místo jsem našla hned po prvním pohovoru, a s velkou pompou jsem se tak vrátila zpátky do oblasti financí. Poučená po minulém vývoji tentokrát už jen na dohodu.

Cítím se, jako bych vyhrála jackpot. Práce mě vcelku baví, žádný stres, kolegové jsou zlatí a díky flexibilní pracovní době mi zůstává dost času na další aktivity. Úspěšně se mi daří vykrývat všechny díry ve školním rozvrhu právě prací, takže mám ve čtyři odpoledne volno a můžu se věnovat přípravě na semináře, psaní diplomky, jít do fitka nebo prostě lenošit. A to by v bývalé práci, kde jsem končila kolem šesté a ještě domů odcházela s hlavou na prasknutí, prostě nešlo. Takže jsem teď spokojená jako blecha.

Překvapilo mě, jak je škola v posledním ročníku náročná. Čekala jsem, že budeme mít prostor na psaní diplomky, která se u nás zpracovává přes podzimní semestr a ne až na jaře, ale pěkně jsem se spletla. Loni byl upraven studijní plán pro náš obor, a my jsme teď testovací králíci, na kterých se vychytává nastavení pozměněných předmětů. Oproti loňskému roku tak přibyla další povinná cvika, a když se k nim přidá psaní tří seminárek, četba článků na semináře a průběžné testy, čas na diplomku nezbývá prakticky žádný. Uff. Snažím se moc si nestěžovat, protože studuji, co chci a co mě baví, a protože mám spolužáky, co dojíždí do práce do Prahy a taky to zvládají, ale příští měsíc bude ještě náročný.

Jsem ráda, když můžu vyrazit aspoň na chvíli ven na čerstvý vzduch. Chvilky výletů jsou pro mě dost vzácné a nemůžu se jich tudíž nabažit. Jeden víkend jsme s Matěm vyrazili na bobovou dráhu v Mariánském údolí. Bobovku máme v Brně nově, byla jsem na ní poprvé. Dráha je skvěle postavená tak, že projíždíte mezi korunami stromů, a sjezd jsem si moc užila, ale ta fronta! Na jednu jízdu jsme čekali půl hodiny, o množství malých dětských řidičů ani nemluvě, kteří, když řídili sami, celou cestu brzdili a blokovali tak dráhu pro všechny za sebou. 

V Mariánském údolí je však i krásná procházka kolem rybníků, a navíc je po cestě několik hospod - a co více si přát. Vyšli jsme si až na Horákovský hrad, který se měl tyčit na ostrohu nad rybníky. Z hradu, který zanikl už v 15. století, toho bohužel moc nezbylo, jen prohlubně v zemi, decentně naznačující, že tu kdysi stávalo opevnění. Příště snad budeme se zříceninami úspěšnější.

Mariánské údolí

Začátkem října mě můj milý vzal na víkend do Krkonoš. Jeli jsme s tlupou jeho kamarádů, byli ubytovaní v krásné horské chatě a poslední večer nás čekala čtyřchodová degustační večeře doplněná o ochutnávky vín. Stále nevím, zda byl lepší celodenní výlet na Sněžku (fotky zde), nebo právě následná večeře, kterou připravoval sám šéfkuchař pražského hotelu.

Jen o dva týdny později se slavilo na severu Čech, odkud Maťo pochází, a oslava to byla vskutku kvalitní - celovíkendová. V neděli jsem chtěla vyrážet už ráno, neb do Brna mě čekalo 6 hodin cesty, ale nezadařilo se, a to kvůli vichřici, která až do večera paralyzovala dopravu. Už ráno, když jsme vstávali, nejela elektřina, takže jsme celý den hráli karty při svíčkách a pracovali na rodinné pospolitosti. Systematicky vypadávali všichni operátoři s výjimkou toho mého, tak jsem co hodinu hlásila, zda už jsou silnice průchozí. Naštěstí jsem jela domů autobusem, takže jsem se do postele dostala ještě před půlnocí. Vlaky stály i následující den.

Pro velký úspěch se minulý víkend oslava opakovala, tentokrát v Praze, a to když Maťo odpromoval. Jak přijde na oslavy, Slováci opravdu netroškaří. Oběd v restauraci, cukrárna, večeře v restauraci, čajovna, nespočet hospod, dokonce i klub jsme zvládli. A když zbyla chvilka času v sobotu, odskočila jsem si na výstavu bot od Manola Blahnika.

stověžatá Praha

Abych měla i kulturní vyžití, vydala jsem se na koncert Parov Stelar Band. Parov Stelar jsem zažila dvakrát předloni, jednou na Erasmu v Lucembursku, to bylo skvělé, a pak jsem si koncert mé zbožňované skupiny zopakovala v Brně s kamarádkami. Z toho tuzemského jsem tehdy byla zklamaná - špatné nazvučení a ještě horší organizace, všude fronty, moc jsem si to neužila. Letos jsem tedy s předraženými lístky vyčkala. Že na koncert opravdu půjdu jsem se rozhodla asi hodinu předem, lístky jsem kupovala z druhé ruky za zlomek ceny, připojila se ke kamarádkám a celý večer se snažila akci užít na maximum. Organizace byla stejně mizerná jako minule, ale díky levnému vstupu mě to nezlobilo.

Na koncertu jsem se ale nachladila a navíc mě na podzim pěkně potrápily zuby - z nevinné preventivky u mojí staré paní zubařky se vyklubaly 4 urgentní návštěvy během jednoho měsíce, změna ošetřující zubařky a momentálně už druhý měsíc čekám na pekelně drahou osteoplastiku. Já, co nikdy neměla žádný kaz a pravidelně chodila na preventivní kontroly a dentální hygienu. Aby toho nebylo málo, jen co se problematický zub aspoň trochu utišil (nebo spíše to málo, co z něj po opakovaném vrtání zbylo), rozjel se mi zánět dásně na druhé straně čelisti. Tři týdny jsem přežívala na kefírech, polévkách, ibalginech a aulinech. Never ever.

Jinak je ale dobře, ačkoliv už se těším na Vánoce, až si konečně trochu odpočinu. Dnes jsem, ač na státní svátek, vyrazila na pár hodin do práce, ale odpoledne jsem si naplánovala pohodové - zašly jsme se sestrou do botanické zahrady, kde se konala výstava terarijních zvířat, a pak ještě na horkou čokoládu a dortík do kavárny. Teď už se těším, až zalezu do postele a budu si chvíli vyšívat nebo číst, než se vrhu do čekajících seminárek.

V sobotu budu mamce pomáhat prodávat šité šperky Eponiny korálky na veletrhu Minerály Brno, tak pokud to máte na brněnské výstaviště kousek, stavte se podívat na náš stánek č. 120, ráda vás uvidím. Jedna fotka pro nalákání na šperky níže. Fotil opět talentovaný Brema.

náhrdelník Deimos s labradoritem

A jak jste si užili podzim vy?