Márquezův magický realismus

Prolínání různých časových rovin, mýtično potkávající se s realitou a kouzelné latinskoamerické reálie. Tak bych definovala knihy jednoho ze svých nejoblíbenějších autorů, kolumbijského spisovatele Gabriela Gárcía Márqueze.

Někomu snad přijdou občasné nadpřirozené prvky v jinak racionálně postaveném příběhu jako rušivé až nepříjemné. Jinému příběh tak akorát okoření, aby na něj ani po letech nezapomněl. Magický realismus se musí umět, a Márquez jej uměl jako málokdo.

Gabriel José García Márquez (1927-2014) vyrůstal v Kolumbii, která jej v díle silně ovlivnila svými pověstmi, mýty a vírou v duchovno. V dospělosti se živil se jako zahraniční dopisovatel, procestoval velkou část světa včetně tehdejšího Československa, jehož okupaci v roce 1968 veřejně odsoudil, v pravidelném kontaktu byl i s naším autorem Milanem Kunderou. Mimo vlastní práci zkoušel psát povídky, filmové kritiky a další, úspěch však zaznamenal až v 60. letech s vydáním Sto roků samoty. Dalším známým počinem je Láska za časů cholery, kterou dopsal až po šedesátce. Márquez obdržel v roce 1982 Nobelovu cenu za literaturu.

Magický realismus mě baví nejen svým názvem (krásný příklad oxymóronu!), ale knihy psané v tomto stylu vnímám jako zábavné, šťavnaté, plné ironie a obecně zarývající se hluboko do paměti. Nejedná se o fantasy ani sci-fi, jedná se o příběhy s běžnými, v případě Márqueze dobově exaktními reáliemi, kde však tu a tam prosákne něco ze světa snů, mýtů nebo ryzího nadpřirozena. Ačkoliv se magický realismus zrodil v Jižní Americe, setkáme se s ním u autorů do celém světě, a to včetně několika soudobých. Četli jste třeba Bulgakova nebo Murakamiho? I oni se řadí mezi významné představitele magického realismu.

Na rozjezd bych od Márqueze doporučila kratší novelu Kronika ohlášené smrti a bude-li bavit, pak se vrhnout na jeden ze dvou jeho známých románů: Sto roků samoty, rozsáhlou rodinnou ságu, anebo svižnější Lásku za časů cholery. Obě knihy mají duši a obě mě bavily, i když každá úplně jinak.

Sto roků samoty (v originále jako Cien años de soledad, poprvé vydáno 1967) je velkolepě pojatou rodinnou ságou klanu Buendíů a zároveň kronikou fiktivního jihoamerického městečka Macondo. Děj začíná přibližně v 50. letech 19. století, kdy je Macondo založeno Josém Arcadiou Buendíem a jeho ženou Ursulou, která knihou provádí až takřka do samého konce, neb se dožije krásných 110 let. Románem se proplétají zásadní události z dějin Jižní Ameriky, od koloniálních dob až po občanskou válku nebo raný kapitalismus ve formě banánové společnosti a dělnických stávek. Samotné městečko však na události reaguje velmi pozvolně.

Zajímavé je sledovat, že stejně jako se opakují křestní jména obyvatel Maconda, tak jsou na ně navázané i povahové rysy jejich nositelů. A stejně jako se opakují povahy obyvatel, tak se místy ironicky opakují celé dějiny. Je to kniha poklidná a bez zásadních zvratů, u které jsem si užívala plynutí slova a vzletné obraty ve zdařilém překladu od Vladimíra Medka, ale také propracovanou psychologii obyvatel Maconda, protože každý jednotlivec v městečku měl nějakou tužbu nebo vášeň, cíl, o který celý život usiloval. 

ukázka: Šli teda do pokoje Josého Arcadia Buendíi, třásli jím ze všech sil, křičeli mu do ucha a přidržovali mu u nosních dírek zrcátko, probudit ho však nedokázali. Když mu o chvíli později bral tesař míru na rakev, uviděli z okna, jak shůry padá déšť drobných žlutých kvítků. Celou noc padaly na městečko jako tichá bouře, pokryly střechy, zatarasily dveře a udusily zvířata, která spala pod širým nebem. Napadalo jich tolik, že na úsvitě byly všecky ulice vystlané souvislým příkrovem květů a museli je odklízet lopatami a hráběmi, aby pohřební průvod mohl projít.

Láska za časů cholery (v originále El amor en los tiempos del cólera, 1985) je po všech stránkách kniha rytmičtější a plná vášně, jen hlavní hrdinové můžou místy dost popouzet, protože ve skutečnosti žádnými hrdiny nejsou. 

Kolumbie koncem 19. století a příběh dvou mladých lidí, kteří se do sebe na první pohled toužebně zamilují, roky si posílají psaníčka, aniž by však měli možnost spolu promluvit, a když se konečně potkávají tváří tvář, zjistí, že je všechno jinak... Krásná a svéhlavá Fermína nezdravě působícího Florentina Ariza odmítá, vdává se za společensky vysoce postaveného doktora Juvenala Urbina a následujících padesát let žije v relativně šťastném manželství. Ne tak však Florentino, který na svoji první lásku odmítá zapomenout a jeho zamilování se s nadcházejícími léty mění v nezdravou posedlost.

Jaké je padesát let čekat na milenku svého života? Zdaleka ne tak romantické, jak se může zdát, zvlášť když zamilovat se můžeme nejen do živého člověka, ale i do jeho iluze. Při prvním čtení jsem hltala samotný příběh, při druhém mě bavilo zkoumat ironickou až vtipnou linku, co se celou knihou místy nepozorovaně táhla a vyzdvihovala vypravěčské mistrovství Márqueze, symbolikou ukrytou v každém zrnku povahy našeho milostného trojúhelníku i v každém květnatém popise. Vyzdvihnout i zde musím vynikající překlad, tentokrát od Blanky Stárkové.  

ukázka: Provázela ho vzpomínkou na všechny: na ty, jež spaly na hřbitovech, myslíce na něj skrze keříky růží, které nad nimi vysazoval, i na ty, jejichž hlava dosud spočívala na témž polštáři, nad kterém spal jejich zákonitý manžel s parohy pozlacenými svitem luny. Poněvadž postrádal jednu, přál si být se všemi zároveň jako vždycky, když měl strach.

Filmové zpracování z roku 2007 sice neuchvátí vícerozměrnou psychologií postav ani hereckými výkony, příběh mi přišel osekaný až na dřeň, ale zato nabízí přepychovou výpravu. Ty kostýmy, ta příroda, ach!

Dílo kterého spisovatele podobně rezonuje u vás?

Zdroj první fotky: ČBDB