Červen bez psaní

Někdy se to prostě sejde. Ačkoliv jsme celá rodina přežili koronavirovou pandemii ve zdraví, dvouměsíční karanténa mi docela zamávala se životem.  

Bylo to zvláštní jaro, co přineslo spoustu změn. Snažím se oklepat a začít fungovat v běžném režimu, ale jde to pomalu. Svět je najednou plný otazníků a místy v něm dost škobrtám. Tak tedy shrnutí posledních měsíců.

Praha mě zoufale netěšila. Vidět všechny památky bez návalu turistů bylo sice zajímavé, ale zároveň dost ponuré. Jakou radost je možné mít z ulic tak nuceně vylidněných? A tak se sice snažím využít sníženého ruchu a projít si jinak frekventované části Prahy, zajít do všech těch galerií, kde jindy není k hnutí, ale na druhou stranu se těším, až se život vrátí do normálu. Až nás nebudou večer vyhánět z barů, zavírajících ještě před půlnocí, a až ke mně budou moct přijet na návštěvu zahraniční kamarádi, aniž bychom si kladli otázku, zda budou otevřené hranice.

orloj sama pro sebe!

Kdykoliv to šlo, snažila jsem se z Prahy vyrazit do přírody. Prošla jsem pěšky oblast kolem Závisti i Roztok u Prahy, slaňovala na skalách nad Vltavou a když počasí dalo, vyjeli jsme s Matěm za jeho rodinou na sever Čech do novoborských lesů. A svým způsobem to bylo kouzelné, jak si člověk každého malého povyražení vážil, nastavoval tvář prvním slunečním paprskům a uši švitoření ptáků.

Když se situace zlepšila, začala jsem na víkendy jezdit i do rodného Brna, užívala si rozkvetlé zahrady u rodiny, po delší době se viděla s kamarády, odzimovala kolo a vyrazila na první letošní výlet s babičkou. Zlaté Brno, jak ty jsi mi chybělo!

jarní lesy za Prahou

Pracovně se mně koronavirus téměř nedotkl; jakožto správná kancelářská krysa jsem se jen přesunula na home office. Chyběli mi kolegové a iritovaly online meetingy, které najednou zabíraly většinu dne a já pak vlastní práci dodělávala po večerech, ale pořád jsem byla vděčná, že do našeho odvětví karanténa zavítala jen s minimálními omezeními. Řízením osudu jsem se během kritických měsíců přesunula do oddělení IT, což stále vnímám jako jeden ze zábavných životních paradoxů. A tak se každý den učím něčemu novému, dost často zmatkuji nebo mám pocit, že ničemu nerozumím, ale jinak si novou a mnohem zajímavější pozici ohromně užívám. Je to jedno velké dobrodružství.

poloprázdný Karlův most

Nu a zde se dostáváme k té peprnější části. První den celostátní karantény mi Maťo oznámil, že by se rád odstěhoval. Překvapená jsem byla velice, bývala bych čekala spíše prstýnek nežli rozchod. Nikdo samozřejmě nemohl tušit, že spolu za této bojové situace budeme nuceni strávit následující dva měsíce na home officu. Nakonec to nebyla taková hrůza - měli jsme aspoň dost prostoru vše probrat a srovnat se s nevyhnutelným.

Začátkem června se Maťo, po blíže neurčeném množství společně vypitých láhví vína a rumu, opravdu odstěhoval, a já následující měsíc bojovala s přepisem nájemní smlouvy i energií, revizí kotle, opětovném zapojení internetu a shánění nového spolubydlícího, protože se shodou okolností začátkem léta plánoval odstěhovat i tehdejší spolubydla, a já tudíž ve velkém třípokojovém bytě zůstala sama. Byla to groteska, nabízela jsem spolubydlení snad v nejméně vhodnou dobu vůbec (konec semestru, koronavirus a spadlé ceny všech nájmů, jen ne toho mého), ale nakonec se mi ozval jeden brněnský bývalý kolega, jenž úplnou náhodou narazil na můj inzerát. Plácli jsme si okamžitě, Morava nezklamala!

A aby nebylo toho zařizování málo, rozhodla jsem se konečně zlomit své řidičské prokletí, pořídit si vlastní kočár a rozjezdit se. Zatím jsem ve stádiu hledání vhodného, málo otlučeného, avšak nepříliš drahého vozu, a moc se těším, až budu konečně vyrážet na pořádné výlety za Prahu. Teď každopádně trávím večery studiem rozdílů mezi HTP, TSI a MPI motory, které budou snad již brzy vystřídané opakováním autoškoly.

upršená Jižní Morava

Mám za sebou první prodloužený víkend, kdy jsme s kamarády vyrazili na kolech na Pálavu, nicméně pršelo tak vytrvale, že jsem nenajela všehovšudy ani 100 km. Stanovali jsme však, grilovali, užívali si úžasného wellness ve Vinařství u Kapličky i blízkosti pavlovských vinných sklípků. A ač jsme se nakonec vraceli o den dříve, protože deště bylo pro kempování vážně až příliš, příjemně jsem se odreagovala.

kola či sklep?

Občas na té své cestě trochu klopýtám, ale když už se to tak semlelo, snažím se ze stávajících okolností vytěžit maximum. Tápám, zda zůstat v Praze, nebo zda se přesunout jinam, a riziko druhé vlny koronaviru ani báječní kolegové mi rozhodování příliš neusnadňují. A tak pomaličku začínám randit, poznávat nová místa, nic neplánovat a místo toho zase trochu žít.

Tak hlavně už žádnou karanténu, prosím, a všem krásné léto! :)