Jméno čaje

Přemýšleli jste někdy, odkud se ve slovanských jazycích vzalo slovo "čaj", zatímco v angličtině se setkáme se zcela odlišným označením "tea"?

Vysvětlení se nachází ve způsobu, jakým se čaj do země dopravoval, konkrétně zda překonával tisíce kilometrů v karavanách, nebo v lodním podpalubí. Vítejte u dnešního teoretického článku, ve kterém namísto do čajových ochutnávek zabrousíme do etymologie a historie.

Čajovník pochází z Číny. I když se traduje, že byl keř známý už před 5 000 lety, první písemná zmínka spadá až do roku 221 př.n.l., kdy byla zavedena z čaje daň. První čaj se začal cíleně pěstovat zřejmě v kraji S´čchuan (Sečuán) ve východní Číně. Zpočátku byla příprava velmi jednoduchá, čajové lístky se pouze svařily ve vodě. Později se začal nadrcený čaj lisovat do cihel, které se využívaly také jako platidlo, a to nejen v Číně, ale i v přilehlých oblastech, např. Mongolsku a Tibetu. Čaj rychle nabýval na popularitě, a to i jako lék nebo obětina, stal se součástí mnoha tradic a neodmyslitelnou součástí asijských kultur.

V dávných dobách byl čaj v Číně zmiňován pod různými názvy - nejčastěji ovšem jako tchu. Jenže stejný znak a výraz byl zároveň používán pro bodlák, ostřici, rákos a jako přídavné jméno "hořký". Za vlády císařů dynastie Chan (206 př. n. l. - 220 n. l.) se proto čaj začal vyslovoval čcha, čímž se čajovník jednou provždy odlišil. V 8. století zmizel ze střední části původního znaku vodorovný tah a čaj dostal nynější označení. Co čajový znak znázorňuje? T´sao je tráva, t´ing člověk stojící na svém místě ve vesmíru a mu symbolizuje strom.

čínský znak pro čaj, zdroj

Čína je však rozsáhlá, a tak není divu, že se pro čaj nevžilo všude stejné označení. Národy, které měly s Čínou samostatné obchodní styky, jako například Rusko a Mongolsko, převzaly právě jméno čcha ze severočínského dialektu. Čaj se do Ruska vozil po souši, kde karavany putovaly přes Mongolsko, poušť Gobi a Sibiř po 18 000 km dlouhé trase. Jak se nápoj šířil dále, šířilo se také jméno pro čaj do dalších slovanských jazyků. Ve 14. století, kdy vznikla potřeba dopravovat čaj na stále větší vzdálenosti, přišli čínští pěstitelé s novými druhy úpravy, aby cenný obchodní artikl vydržel dlouhou cestu. Lístky se sušily na slunci či pražily na pánvi, což stálo za zrodem dnešní fermentace, čímž z jemného zeleného čaje vznikl čaj černý, jenž lépe zvládal náročné podmínky nevhodného skladování při přepravě.

Portugalci převzali jméno pro čaj z Macaa, což byla kolonie sousedící s čínskou provincií Kuang-tung. Čaj se proto i v portugalštině nazývá chá. V arabských zemích, Indii a Pákistánu se také vychází z označení čcha. Obdobně i Japonsko, které od Číny převzalo i znak pro čaj. Do Japonska se čaj dostal už v období 6.-9. století díky buddhistickým mnichům.

čajová cihla, zdroj

Většina evropských neslovanských jazyků ovšem vychází z označení t´e (tche), které se užívalo v jihočínské provincii Fu-ťien (Fujian) a jejím sousedství. Holanďané, kteří dovezli do západní Evropy čaj v roce 1610 jako první, získali čínské obchodní kontakty právě z této oblasti, a proto jméno čaje převzali z méně rozšířeného dialektu než byla verze čcha. Obchodování začátkem 17. století probíhalo nikoliv na půdě Číny, ale v dnešní Jakartě na ostrově Jáva, a řídilo se přísnými pravidly. Evropané například nesměli vstoupit na čínskou pevninu, takže se veškerá jednání vedla v zahraničních přístavech. Zpočátku se za čaj platilo stříbrnými mincemi, později výměnou za opium, což v 19. století vedlo k opiovým válkám.

Velká Británie, Německo, Francie, Španělsko, severské země, Maďarsko, Lotyšsko, Itálie... Ti všichni následovali nizozemského vzoru. Dodnes se tedy setkáváme s označením tea, tee, te atp. Do západní Evropy se čaj vozil po moři, kde byl dlouhou dobu uskladněn v nevětraném podpalubí. Ačkoliv o tom, zda byl kvalitnější než čaj dopravovaný karavanami, se v 19. století vedly spory, dnes můžeme jasně říct, že čaj z lodí by prvenství nevyhrál. Jeden z důvodů, proč se v Británii začal pít čaj s mlékem, byla snaha přebít pachuť plísně a dehtu, kterou čaj získal během měsíců na moři. Oproti tomu karavanní čaj býval načichlý "jen" kouřem od ohňů.

karavany v Mongolsku, zdroj

První čaj do Evropy sice dovezli Nizozemci, ale byli to právě Britové, kteří s nápojem začali obchodovat ve velkém měřítku. Zpočátku byl čaj výsadou nejbohatší vrstvy společnosti. Z domácího rozpočtu hraběnky Mary z Argyllu se dozvídáme, že libra čaje stávala v roce 1690 více než deset ročních platů jednoho sloužícího. U královského dvora zavedla čajovou kulturu portugalská princezna Kateřina z Braganzy, když se v roce 1662 vdala za Karla II. a jako součást věna obdržela čínský čaj.

Tradici "čaje o páté", five o'clock tea, zavedla vévodkyně Anna z Bedfordu roku 1840. Odpolední pozvání na společenskou konverzaci u čaje, doplněného sendviči, scones nebo zákusky, se v Anglii 2. poloviny 19. století stalo doslova módní záležitostí, a dodnes s luxusně servírovaným čajem připomínajícím zlaté časy aristokracie setkáte v britských hotelích pod pojmem high tea.

Do roku 1833 byl čaj v Británii luxusním artiklem, protože monopol na dovoz vlastnila Východoindická společnost, která cenu čaje udržovala uměle vysoko. Británii přitom již v 18. století patřilo množství kolonií s vhodným klimatem k pěstování čajovníku, zejména Indie a později i Cejlon (dnešní Srí Lanka). Poté, co se Britům podařilo získat nutné znalosti k pěstování a zpracování čaje, pustili se do zakládání vlastních čajových plantáží, odkud byl dovoz do Evropy výrazně snazší než z Číny. Čím rychleji byl čaj převezen do Británie, tím měl lepší aroma a vyšší hodnotu. Po zrušení importního monopolu se čaj výrazně zlevnil a po otevření Suezského průplavu v roce 1868 se navíc cesta do Indie zkrátila, pročež se čaj stal dostupným všem vrstvám obyvatel. 

čaj o páté v koloniální Indii, zdroj

Číst dále: Dědictví cejlonského čaje

Zdroje k textu:
Čaj, Viola von Wachendorfová, Slovart 2007
Čaj (směsi, původ, rituály), Rob Alcraft, Rebo 2008
kalendář 2008 Tajemství čajového lístku, Soňa Thomová