Jeseníky: nejkrásnější výlety

Místa mému srdci blízká, do kterých se tak ráda vracím? Jednoznačně Jeseníky.

Sepsala jsem tři své oblíbené výlety, které mám nachozené v různých obměnách, sama, s kamarády i rodinou, od časného jara až po pozdní podzim. Při týdenní dovolené v září 2021 jsem je stihla všechny tři: hřebenovku z Ramzové na Červenohorské sedlo, vycházku na Rejvíz a mechová jezírka i výstup údolím Bílé Opavy s prohlídkou lázeňské architektury Karlových Lázní.

Borůvková hřebenovka
Ramzová - Šerák - Keprník - Červená hora - Červenohorské sedlo

Na první z výletů jsem vyrážela sama. Ubytovaní jsme byli ve Zlatých Horách, a abych se autobusem včas dostala do Jeseníku, odkud vyjížděl vlak na Ramzovou, vstávala jsem v šest ráno. Taková oběť na oltář horské turistiky! Vyhlídková cesta na Ramzovou sice trvala přes dvě hodiny, ale příjemně uběhla.

začátek cesty

Následně jsem se lanovkou vyvezla z Ramzové na Chatu Jiřího na Šeráku. Okolní kopce se tetelily pod slunečními paprsky babího léta a mě svrběly nohy, jen vyrazit, ale využila jsem příležitosti vychutnat si pauzu na kafe a zákusek na oslavu šťastného zahájení výletu. 

Šerák s typickou siluetou kamenné zvonice a kýčovitým výhledem do jesenických údolí je moje oblíbené místo, a to jak v létě, tak i v zimě, kdy sem s kamarády jezdíme na lyžích. Když je dost sněhu, sjezd ze Šeráku dolů na Ramzovou stojí za to. 

Šerák

Po svačině jsem vyrazila na Keprník (1432 m.n.m.). Cesta zpočátku připomínala magistrálu, k mé velké úlevě se ale davy turistů na Keprníku otočily a dál už jsem pokračovala krásnou hřebenovkou převážně sama.

NPR Šerák-Keprník je území specifické zachovalými rašeliništi a původním porostem. Pěšina vinoucí se po hřebeni je výjimečně krásná, s vysokohorskými loukami, nízkými stromky a množstvím borůvčí. Borůvek a brusinek je cestou tolik, že se podle ročního období celé kopce modrají nebo červenají. 

U Sedla pod Vřesovkou se cesta větví a buďto je možné pokračovat kolem bývalé Vřesové studánky, nebo přes Červenou horu, což jsem zvolila já. Trasa skýtala plno krásných výhledů na Praděd, jen si lehnout do borůvčí a kochat se. 

napravo Praděd v dáli

Následoval už jen sestup na Červenohorské sedlo, oblíbené středisko zimních sportů, kde mě odpoledne vyzvedl Radek, spolu jsme si zašli na borůvkové knedlíky a zvládli krátkou zdravotní procházku podél lyžařských sjezdovek.

Celá pěší trasa má příjemných 10 km a já ji ušla, s mnohými pauzami na trhání brusinek a kochání se krajinou, za 3,5 hodiny. Z ČHS se dá nazpět do Jeseníku svézt autobusem, kde jsem celý výlet začínala. Jen pozor, autobusy tudy neprojíždí často, a tak je vhodné mít jízdní řád nastudovaný, ať nakonec nemusíte jít dolů neplánovaně pěšky jako před lety já s rodinou. :)

ČHS

Rejvízská mechová jezírka

Rejvíz, to je moje dětství. Každý rok jsme sem jezdili na dovolenou s babičkou a dědečkem, a tak se s touto pohádkovou vesničkou dodnes váže plno mých časných vzpomínek. Úžasné jsou procházky kolem horských luk s roubenkami, Černé Opavy, které u nás nikdo neřekne jinak než Kofolový potok, protože přitéká z rašelinišť a má tmavou, ale přesto průzračnou barvu, i po blízkých lesích, tak bohatých na hříbky praváky, že jsme jich domů nosili celé nůše. Poblíž se nachází zřícenina hradu Koberštejn a také Lurdská jeskyně.

Černá Opava

I samotný Rejvíz je stále stejně malebný, jako si pamatuji. Tato horská osada se nachází jen pár kilometrů od Zlatých Hor a v současnosti je vyhlášená za vesnickou památkovou zónu. Mám ráda Penzion Rejvíz, kam si stojí za to zajít na vyhlášenou svíčkovou, halušky nebo ovocné knedlíky. Dřevěné židle v restauraci mají podoby zdejších štamgastů z počátku 20. století.

kostelík a Penzion Rejvíz

Důvodem, proč se na Rejvíz sjíždí návštěvníci, jsou však hlavně mechová jezírka. Jedná se o největší rašeliniště na Moravě a druhé nejnavštěvovanější místo v celých Jeseníkách, hned po Pradědu. Jezírka jsou kýčovitě zelená, plná života, zarostlá mechem zdobeným muchomůrkami a malými masožravkami.

rejvízská rašeliniště

Celou oblastí vedou povalové chodníky, které končí u Velkého mechového jezírka, dosahujícího hloubky rašeliny až 3 metry. Nedaleko se nachází ještě Malé mechové jezírko, které je však zcela zarostlé, a tudíž veřejnosti nepřístupné. Naučná stezka začínající v Rejvízu je placená a sama o sobě poměrně krátká - k jezírku je to jen asi půlhodinka chůze. Doporučuji se z ní proto cestou nazpět aspoň na chvíli odpojit a projít si i méně frekventované pěšiny. Krajina kolem Rejvízu je celá kouzelná a byla by škoda omezit se jen na její turistickou část. 

Velké mechové jezírko

Vodopády Bílé Opavy

Poslední z výletů nás zavede k Bílé Opavě, malebné horské bystřině, která vyvěrá přímo na svazích Pradědu. Na svém toku do jesenických údolí vytváří krásné vodopády, peřeje a kaňony. Její nejhezčí úsek kopíruje stejnojmenná naučná stezka, která začíná v Karlově Studánce a pokračuje po žluté značce. Krajina je to nádherná ve své nedotčenosti, plná tlejících stromů, kapradí, mechových polštářů a zurčící vody.

Cesta vede po mnohých lávkách, žebřících a skalních schodech zhruba 6 km až k rozcestí, odkud se pokračuje buďto k chatě Barborka, nebo na Ovčárnu. Trasa nahoru je fyzicky docela náročná, určitě zabere přes 3 hodiny. Nazpátek se lze buďto vrátit po paralelní modré, která vede méně svažitým terénem, nebo si výlet prodloužit, z Ovčárny dojít na Praděd a odsud pokračovat do Karlovy Studánky pěšky nebo kyvadlovým autobusem, který jezdí v sezóně každou hodinu. 

údolím Bílé Opavy

Na Bílou Opavu jsem se moc těšila a také měla být jediným větším výletem, co jsme s přítelem na naší podzimní dovolené absolvovali společně. Když se nachlazený Radek hned po příjezdu do Jeseníků rozhodl, že větší výšlapy raději vypustí a bude se věnovat práci, byla jsem, mírně řečeno, zpruzená. Karma mě ale doběhla dřív než jsem čekala. 

Už o den dříve na Rejvízu jsem se necítila ve své kůži. Bílou Opavu jsem si ale nemohla nechat ujít, když vyšlo tak krásné počasí a Radkovi už bylo koncem týdne lépe. Inu, nebyl to dobrý nápad. Jak jsme šlapali nahoru, zhruba v polovině výšlapu se mi udělalo zle. Z trasy však nebylo kam uhnout, a tak jsem s velkým sebezapřením pokračovala dál.

Na Ovčárnu jsem dolezla v silných křečích, s teplotou a vypětím posledních sil. Děkovala jsem za zdejší funkční záchody, pohotovostní lékárničku i za autobus, který nás svezl dolů, když se po 2 hodinách žaludek trochu uklidnil. Nemoc mě vyřadila z provozu na několik týdnů a vyústila v dlouhé kolečko po doktorech, než jsme zjistili, že silné nevolnosti, se kterými jsem se celý podzim trápila, spouští intolerance histaminu. 

Doufám, že se brzy budu moct na Bílou Opavu vrátit, nahradit nepříjemné vzpomínky a vyjít i finální úsek na Praděd, který byl tak blízko, že stačilo jen ruku natáhnout. 

jesenická fauna a flóra

Na návrat se těším i kvůli samotné Karlově Studánce, horským lázním s unikátní architekturou. Lázně založil roku 1785 nejmladší syn Marie Terezie, Maxmilián František, a později je přejmenovali na počest arcivévody Karla Ludvíka, který v bitvě u Aspern roku 1809 porazil Napoleona. 

Lázeňské pavilony se zde potkávají s krásnými kavárnami, restauracemi a vycházkovými trasami, radost pohledět. Tak snad zase brzy, tentokrát už v lepší kondici!

Karlova Studánka

Kam se rádi vracíte vy?

Související články:
Opomenuté Zlaté Hory
Jeseníky 2016