Opomenuté Zlaté Hory

Když se řekne Jeseníky, většina si vybaví Kouty nad Desnou nebo Dolní Moravu. To pravé jesenické kouzlo vás však vezme za srdce až o kus dále, na místech, kam se masový turismus ještě nedostal - třeba v okolí Zlatých Hor.

Zlatohorská vrchovina leží na samých hranicích s Polskem. Vracím se sem od dětství, a přesto pokaždé objevuji nová místa. Naposledy jsme sem zamířili v září 2021 na týdenní dovolenou. Útočiště jsme našli přímo ve městečku Zlaté Hory, odkud lze pohodlně vyrážet na hvězdicové výlety po celých Jeseníkách. Hned za městem se navíc nachází skanzen Zlatorudné mlýny a rozhledna Biskupská kupa.

Zlaté Hory vznikly ve 13. století jako hornická osada. Již kolem roku 1220 zde byla objevena ložiska zlata, umožňující těžbu v mělkých povrchových dolech. Zatímco český název města odkazuje ke zlatokopecké minulosti, německé jméno Zuckmantel, doslova "vyrvi plášť", k množství lapků, co na opuštěných cestách přepadávali pocestné.  

Městská práva obdržely Zlaté Hory již v roce 1306. Období prosperity zažívaly až do závěru 19. století, v jehož polovině měly dokonce více obyvatel než dnes. Rozvinuly se zde textilní průmysl, kamenictví a výroba papíru. Období 2. světové války a následující desetiletí však sudetské město značně poznamenaly a dnes mají Zlaté Hory jen 3 620 obyvatel.

Z města jsem byla rozpačitá. Na jednu stranu obchody, co měly v neděli otevřeno jen dopoledne, restaurace půlku týdne pozavírané a vraky aut na zahradách mezi oprýskanými ruinami, na stranu druhou krásně opravené měšťanské domy v centru, mezi kterými kraluje kavárna Mevan's Coffee se stylovým posezením a vynikajícími zákusky. 

Samotné centrum je malé, avšak honosí se kilometr dlouhou hlavní třídou, linoucí se podél Zlatého potoka. Mezi měšťanskými domy mě zaujaly zejména radnice a městské muzeum. Trochu mě mrzelo, že muzeum mělo mimo sezónu zkrácený provoz, a tak jsem jej netrefila otevřené. 

nalevo muzeum, napravo radnice

Jen o pár desítek metrů dál se nachází Farní kostel Nanebevzetí Panny Marie. Dějiny nevelkého kostela se zřejmě datují až do 11. století, aktuální podoba ale pochází až ze století 18., kdy byl po ničivém požáru znovu vystavěn v barokním slohu. Zajímavostí je, že v 19. století během pouhých 10 let do kostela 2x udeřil blesk a poničil část interiéru.

kostel Nanebevzetí Panny Marie

Kostelík je pro veřejnost uzavřený, avšak volně přístupný je přilehlý hřbitov. Původně se pohřbívalo hned za zdmi kostela, kde se nachází i nejstarší náhrobní deska ve Zlatých Horách z roku 1649. Soudobý hřbitov byl založen na konci 19. století. Hřbitovy v Sudetech mají pohnutou historii. Jsou opuštěné, zarostlé, plné neuspořádaných náhrobků se ztrácejícími se jmény rodin, jež byly vyhnány a jejich osudy zapomenuty. V kouzlu prchavého babího léta jsem ale vnímala jen přírodu, jak si pomalu bere své bohatství zpět.

hřbitov ve Zlatých Horách

Jedním z nejpopulárnějších cílů ve Zlatých Horách je naučená stezka Údolí ztracených štol, která začíná v sousedních Ondřejovicích. S celkovou délkou kolem 3 km návštěvníky provede kolem hornických kanálů říčky Olešnice, se spoustou zajímavostí a historických zastavení. Stezka je přístupná celoročně, vstupné se platí jen do skanzenu níže.

Samotný Zlatokopecký skanzen má dvě části: Zlatorudné mlýny a Hornickou osadu. Funkční replika středověkého mlýnu představí principy zpracování natěžené rudy, zlatonosného pyritu, jenž je mlýnem drcen a prosíván, a následně nataven v tavící peci. Dozvěděli jsme se postup těžby ve 14. století, kdy mlýnů stálo na řece rovných 19, i proč jsou doly dnes již zavřené, ač by naleziště měla i dnes vysokou výtěžnost. Co mi přišlo zajímavé, čisté zlato je velmi těžké. Když jde o "zlaté cihly" ze  starých amerických kovbojek, dospělý muž by jich ve skutečnosti zvedl stěží jen pár. 

Zlatorudné mlýny

Nejnovější částí skanzenu je hornická osada, která přibližuje, jak se na Zlatohorsku žilo před dávnými časy. Součástí je vybavená roubenka ze 17. století a představení tehdejších řemesel. První osady musely být nejen plně soběstačné, ale také schopné ubránit se loupeživým nájezdům. Součástí vesnice proto byla i zvonice a strážní věž, které varovaly před nebezpečím.

hornická osada

Přímo v areálu skanzenu se konají závody v rýžování zlata, dokonce zde proběhlo i mistrovství světa, a celý trochu evokuje americký Klondike, jen si nasadit klobouk a pušku na medvědy. Rýžování jsme si vyzkoušeli i my a byla jsem až překvapená, jak nám to šlo! Komentovanou prohlídku skanzenu a ukázku rýžování vřele doporučujeme, program je poutavý. Ve skanzenu jsem byla již podruhé, a přesto jsem si návštěvu užila a dozvěděla se zase něco nového. Jen místo bych skoro nepoznala. Dříve byl skanzen schovaný v lesích, dnes kvůli kůrovci mlýny stojí na holé stráni...

rýžování zlata a naučná stezka v místě, kde "voda teče do kopce"

Dalším oblíbeným výletním bodem je Biskupská kupa, nejstarší kamenná rozhledna v Jeseníkách, vystavěná jen pár metrů od hranice s Polskem. Tyčí se přímo nad Zlatými Horami, ze kterých je už z dálky vidět. Cesta ze Zlatých Hor pěšky trvá asi 3 hodiny a vede podél křížové cesty a poutního zastavení u opuštěné Kaple sv. Rocha, přes louky a pastviny a dále lesem kolem Mnichova kamene a skalních útvarů. Závěrečné stoupání do příkrého kopce, pokud se rozhodnete kopírovat zelenou značku, dá pořádně zabrat. Alternativně se lze na Biskupskou kupu přiblížit autem, vyjet na sedlo Petrovy boudy a dojít 2 km.

Biskupská kupa a cesta na ni

Kamenná moderní rozhledna byla otevřena roku 1898 na místě, kde již o 10 let dříve stávala dřevěná věž. Při dobré viditelnosti lze dohlédnout až do Vratislavi, Vysokých Tater nebo na Králický Sněžník. Rozhledna je pojmenovaná podle stejnojmenné, 980 m vysoké hory, na jejímž vrcholku stojí. Ta ve středověku rozdělovala olomoucké a vratislavské biskupství, proto ten název. Nahoře jsem se pokochala výhledem na Zlaté Hory, dala si kávu a vyrazila nazpět.

pohled na Zlaté Hory

Na výšlap na Biskupskou kupu, resp. cestu dolů, mám intenzivní vzpomínky. Protože nás celou dovolenou provázely nemoci, pár výletů jsem ve dnech, kdy se Radek zotavoval, absolvovala sama, a Biskupská kupa byla jedním z nich. Cestou zpátky jsem se rozhodla vydat po modré, delší, ale méně strmé cestě, která vede přes zříceninu hradu Leuchtenštejn. V půlce cesty, kdy už se nebylo kam vrátit, ale pěšina náhle zmizela a já se zabořila do zarostlé paseky. Klestila jsem si cestu mezi houštinami a byla ve mně malá dušička. Tleskala jsem, zpívala a doufala, že na mě nevyskočí žádný divočák, kterých, soudě podle všudypřítomných vydupaných stezek a výkalů, musel být les plný. Z hradu, na který jsem se těšila, se dochovalo jen několik po okolí poházených kamenů, vždyť opuštěn byl již ve 14. století, a tak jsem se ani nezdržela a spěchala dolů do civilizace. Ještě celé odpoledne jsem se lekla při každém zaštěkání psa, jak moc jsem se prasat v lese bála.

Z loni nenavštívených památek bych ráda ještě zmínila významný Poutní kostel Panny Marie Pomocné a také Poštovní štolu, bývalou hornickou šachtu, na jejíž prohlídku je však nutné objednání předem, což už jsme nestihli. Čarokrásný je také Rejvíz, který se nachází od Zlatých Hor coby kamenem dohodil. Povídání o něm si ale nechám zase na příště.

Kam se rádi vracíte vy a jaké máte zážitky s divočáky?

Související články:

Jeseníky: nejoblíbenější výlety (doplním)

Jeseníky 2016