Žitava, Oybin a parní železnice

Loňský říjnový roadtrip krajinou Žitavských hor a vyhlídková cesta parní lokomotivou mezi příhraničními městy Zittau a Oybin. Historická oblast Horní Lužice, jejíž část je dnes zvaná "Trojmezí", kde podél Lužické Nisy prochází státní hranice Německa, Česka a Polska.

Do vesnice Hartau na německé straně hranice jsme s Editou dojely pozdě odpoledne. Ubytované jsme byly v jógovém retreat centru, mimo sezónu opuštěném a vymrzlém. Do Česka se odsud dalo dojít během půlhodinové procházky pěšky, jedna z cyklostezek vede například k jezeru Kristýna, bývalému lignitovému dolu, který je dnes přetvořený na přírodní koupaliště. 

Celá příhraniční oblast na mě působila smutně, nepomohly ani lavičky a povlávající vlajky sousedících států, dnes díky Evropské unii propojených bez nutnosti pasových kontrol. Trojmezí nese hluboký náboj zla druhé světové války, za které se zde nacházely sběrné a pracovní tábory, i pozdějšího období, kdy bylo celé hraniční pásmo opuštěné. Dodnes tu stojí hlavně továrny a nově zbudované cyklostezky lákají k výletům krajinou všech a nikoho.

Trojmezí

Procházka směrem na Německo, do Žitavy vzdálené asi 5 km chůze, už byla příjemnější. Žitava, německy Zittau, je docela zajímavé město, ve kterém dnes žije asi 25.000 obyvatel. Centrum je opravené a malebné, jako se na Německo sluší a patří, ale stačí zajít za roh a to množství domů, co se div nesypou na chodníky a na střechách jim rostou keře... 

Žitava chátrající

Je však ale znát, že se místní snaží město probudit k životu i k turistickému ruchu. Zaujalo mě třeba nápaditě opravené sídliště ozdobené sochami a malbami, místy dokonce doplněné nahrávkami zvuků džungle. 

  Žitava klasická i moderní

Historické centrum je relativně malé, ale velmi pěkné. Nejvýznamnější z kostelů, Johanniskirche, jsme bohužel s Editou nestihly otevřený, zato jsme si však užily procházkou parkem ke květinovým hodinám. V restauracích i kavárnách se dá dobře najíst, míchají se zde vlivy německé a polské kuchyně, a s obsluhou jsme se skoro všude domluvily česky.

květinové hodiny a polsko-německé pirohy

Hlavním cílem výletu do Žitavy byla vyjížďka Žitavskou úzkokolejkou do městečka Oybin, vzdáleného asi 10 km. Úzkokolejná trať, která zahájila provoz na přelomu 19. a 20. století, dnes slouží jako krásná připomínka cestování za starých časů. Na zdejší železnici totiž potkáte nejen historické motorové vlaky, ale i dosud funkční parní lokomotivu. Na vlak je ideální nasednout právě v Žitavě, odkud to do Oybinu trvá zhruba 30 minut. Zpáteční lístek vyjde na 18 EUR a jízdní řád je možné nastudovat zde. My jsme měly první část motorovým vlakem a následně přestup v Bertsdorfu na parní lokomotivu.

Žitavská úzkokolejka

Počasí vyšlo na konec října ukázkově, a tak nás neodradila ani zima v otevřených vagonech, když ráno bylo stěží 5 °C. Zachumlaly jsme se do teplého oblečení a užívaly si nádherné výhledy na město i krajinu. Vlak funěl, houkal, poskakoval po starých kolejích a cestujícím sedícím hned za lokomotivou barvil tváře černými sazemi.

Žitavská úzkokolejka

Cílová destinace, městečko Oybin, počeštěně Ojvín, je kouzelně usazené uprostřed Žitavských hor. Návštěvníky přivítají echt německé hrázděné domy, nad kterým se tyčí středověký klášter, jehož návštěva stojí za to, ačkoliv nad vcelku vysokým vstupným (8 EUR za osobu) jsme se zprvu ošklíbaly.

malebný Oybin

Ač se to z nádraží nezdálo, hrad a klášter v jednom je rozsáhlý komplex, jehož prohlídkou jsme nakonec strávily 2,5 hodiny. Hrad vznikl začátkem 14. století a co je zajímavé, o 50 let později si vedle něj nechal vystavět náš Karel IV. letní sídlo, tzv. císařský dům. V tomto období se také začalo se stavbou gotického kostela a roku 1369 zde byl založen klášter, který fungoval následujících 300 let, dokud řád celestýnů nebyl zrušen.

hrad a klášter v Oybinu

Celý komplex je propojený skalními vyhlídkami a bludišti vytesanými do pískovce. Užily jsme si podzimní výhledy do krajiny, gotické křížové klenby i koncert klasické hudby v bývalém klášterním kostele.

hrad a klášter v Oybinu

Sama jsem netušila, jak moc je tento příhraniční region propojený s českými dějinami. Okolí Žitavy spadá pod historickou oblast Horní Lužice, která až do bitvy na Bílé hoře (1620) patřila českému království, i proto jsme všude nacházely zmínky o "našich" Lucemburcích. I později zde žili čeští exulanti a dodnes jsou zvyky, jazyk a kultura promíchané. Češtinu jsme slyšely skoro stejně často jako němčinu. 

Oybin už jsme z časových důvodů příliš neprocházely, jen jsme zašly na pozdní oběd a vrátily se parním vlakem nazpátek do Žitavy. V okolí je však plno možností na krásné túry a prý i jedna ferrata. Podvečer jsme pak využily na hlubší prohlídku Žitavy a procházku podél hranic. Následující ráno už jsme se přesouvaly na poslední štaci naší podzimní dovolené, totiž do Českosaského Švýcarska.

Do Žitavských hor, které na německé straně navazují na naše Lužické hory, bych se někdy každopádně ráda vrátila. Minimum turistů, krásné památky, spousta zajímavostí a turistických tras. Škoda jen horší dopravní dostupnosti. Autem je to z Liberce kousek, ale bez něj bychom se do Žitavy asi nedostaly.

pohled na železnici z hradu

Související články:

předchází: Kryštofovo údolí
následuje: Podzim v Českém Švýcarsku