Podzim v Českém Švýcarsku

Závěrečná část roadtripu pohraničím, na který jsme se loni v říjnu vydaly s kamarádkou Editou. Začaly jsme v Jizerkách, pokračovaly do německých Žitavských hor a poslední dva dny strávily v Českém Švýcarsku.

Za útočiště na poslední část dovolené jsme vybraly penzion Vesna v Srbské Kamenici, kde se nám dostalo nejen vřelého přijetí, i když jsme přijely pozdě večer, ale také skvělého jídla ve zdejší restauraci - z čerstvých těstovin k večeři i z bohaté snídaně jsme byly nadšené. Málokdy píšu recenze na ubytování, ale zrovna Vesnu opravdu ráda doporučím.

Znovu raději zmíním, že jsme České Švýcarsko navštívily už loni na podzim, tedy ještě před rozsáhlým požárem, který letos v létě národní park zdevastoval. Ze záběru hořící Pravčické brány mi bylo do pláče, vzduch prosycený kouřem jsme cítili i ve 100 km vzdálené Praze... Kdyby si tedy chtěl někdo z našeho itineráře vzít příklad, prověřte si prosím, zda jsou turistické trasy již znovu otevřené.

Minulý rok bylo České Švýcarsko ještě malebné a plné turistů. Národní park, toho času jeden ze čtyř v ČR, byl vyhlášený v roce 2000. Hlavním předmětem ochrany jsou unikátní pískovce, formující slavnou Pravčickou bránu i hluboké soutěsky. NP České Švýcarsko najdeme u hranic s Německem, kde plynule přechází v NP Saské Švýcarsko na straně sousedů.

Náš první výlet s Editou vedl na místa turisticky nejznámější - do Hřenska. Přivítaly nás takové davy lidí, že i koncem října jsme měly problém zaparkovat a auto jsme nechávaly na parkovišti vysoko nad vesnicí.

Hřensko je nejníže položenou obcí v ČR a také vstupní branou do české části národního parku. Vesnici plnou útulných penzionů a restaurací jsme jen rychle prolétly, protože jsme očekávaly, že si ji pořádně projdeme později odpoledne. Nakonec jsme se však z výletu vrátily až za tmy, takže na Hřensko už nedošlo. Trochu mě to mrzelo. Těšila jsem se na starou plynárnu, ale není všem dnům konec a v Českém Švýcarsku jsem určitě nebyla naposledy.

Hřensko

Hlavním lákadlem Hřenska je projížďka soutěskami. Známější Edmundovu (Tichou) a na ni navazující Divokou soutěsku vytvořila říčka Kamenice, zařezávající se do strmých pískovcových stěn. Převážná část trasy je suchou nohou neprůchozí, a tak zde turisty přepravují na pramicích. Ti si mohou za vyprávění převozníka vychutnat nejen majestátnost skal obalených mechem a kapradím, ale i pozorovat tzv. klimatickou inverzi, kdy v důsledku nedostatku vzduchu dole v úzkých roklích paradoxně přežívají vysokohorské druhy rostlin, a to ačkoliv se Hřensko nachází v nadmořské výšce pouhých 150 m (nejníže položená obce v ČR, vzpomínáte?). 

soutěsky říčky Kamenice

Za vybudování jezů na říčce Kamenici a založení turistických stezek v dnešním národním parku vděčí České Švýcarsko knížeti Edmundovi Clary-Aldringenovi, po kterém první ze soutěsek nese jméno. První turisté se zde plavili již v roce 1890 a je to opravdu zážitek. Soutěsky působí z loďky zároveň poklidně a přitom dramaticky, to když se v některých pasážích z vody zvedají kolmé skály až do 90 m výšky. Dokonce i jeden vodopád lze obdivovat!

Edmundova soutěska

S Editou jsme se rozhodly projet obě soutěsky, a protože nám stále zbývalo dost času, výlet si namísto návratu lodí rozšířit o pěší část, vyšlápnout si z Divoké soutěsky do Mezné, jít se podívat na Pravčickou bránu a na závěr sejít do Hřenska, kde jsme nechaly auto. 

Trasa to v základu sice není nijak závratně dlouhá, má jen asi 10 km, ale zato je obohacená o zážitkové 350 m stoupání. V protisměru by se šlo lépe, zvlášť první úsek, kdy jsme se desítky minut celé zpocené škrábaly ze soutěsky nahoru. Těsně před Meznou se rozpršelo, čehož jsme využily na občerstvení v místním hostinci, a po pauze pokračovaly Mlýnskou cestou až k parkovišti pod Pravčickou bránou, kde padla otázka, zda se pustit do dalšího stoupání. Do karet nám nehrálo ani počasí, hrozící dalším deštěm a mlhou, ani časné říjnové stmívání. Nakonec jsme se rozhodly pokračovat dál.

v dáli Pravčická brána

Pravčická brána, nesoucí status národní přírodní památky, je největší přirozeně vytvořenou skalní branou v celé Evropě. Na délku má 26,5 metrů, na výšku 16 metrů. Vznikla z druhohorního pískovce, který byl ve třetihorách důsledkem alpinského vrásnění vytlačen nad původní úroveň.

Turisty, zejména ze saské strany, pro které byla historicky lépe přístupná, unikátní hříčka přírody láká již po více než 200 let. Jedním z významných návštěvníků Pravčické brány byl kupříkladu dánský spisovatel Hans Christian Andersen, který ji navštívil dokonce dvakrát. V roce 1881 začala na pokyn Edmunda Clary-Aldringena výstavba výletního zámečku dnes známého jako Sokolí hnízdo, fungujícího dodnes jako restaurace.

Pravčická brána

Za vstup až k bráně se platí vstupné 95 Kč, ovšem součástí je hned několik vyhlídek, záchody a možnost občerstvení na Sokolím hnízdě. Z vyhlídek jsme toho moc neměly, tak aspoň za ten vyhřátý záchod jsem byla ráda.

Pro zajímavost, hledala jsem, proč se Pravčické bráně říká zrovna Pravčická, když kolem žádné Pravčice nejsou, a dopátrala se, že původ zřejmě pochází ze zkomoleniny četného občanského jména Prebisch, kterému mohlo panství s pískovcovým útvarem v 16. či 17. století patřit. 

Pravčická brána v mlze

Celkově jsme na výletě strávily necelých 7 hodin. K autu jsme došly až se stmíváním, promrzlé a hladové, a byly vděčné za útočiště v penzionu Vesna. Bohužel se počasí ani další den neumoudřilo a České Švýcarsko nás ráno vítalo zahalené do závoje mlhy. Původně plánovaný výstup na Mariinu vyhlídku jsme tak změnily na kratší výlet k Dolskému mlýnu. Auto jsme nechaly na parkovišti v Jetřichovicích, odkud je to po žluté značce asi hodinu cesty.

Dolský mlýn je romantickou kamennou zříceninou na soutoku Kamenice a Jetřichovické Bělé. Mlýn se zachovalým mlýnským kolem pochází již ze 16. století, byl však opakovaně přestavěný. K opuštění došlo až po druhé světové válce, a to ačkoliv v některých obdobích, kdy se Kamenice využívala k plavení dřeva, mlýn namísto mletí obilí sloužil jako pivovar. Torzo stavby si lze volně prolézt, ale uvnitř jsme toho mimo několik mlýnských kamenů moc nenašly.

Dolský mlýn

Mlýn se nachází v údolí uprostřed lesa, do kterého vede z Jetřichovic stezka úzkou roklinou mezi skalami. Mlýn, který se z ničeho nic vynoří před návštěvníkem, tak působí až strašidelně, čehož rádi využívají filmaři. Dolský mlýn si zahrál v Pyšné princezně, Pekle s princeznou, Čertově nevěstě a dalších pohádkách. My jsme se s Editou trefily do filmového natáčení, kde byl hlavním hrdinou vycvičený jezevec. Šlo mu to výborně! 

jezevec u Dolského mlýna

Kvůli dešti už jsme po návratu do Jetřichovic další rozšíření výletu nezvažovaly, a místo toho se pomalu vydaly na zpáteční cestu do Prahy. Jednu malou zastávku jsme si však přesto udělaly - navštívily jsme Panskou skálu, též zvanou Varhany. Ta už se nenachází v Českém Švýcarsku, ale kousek od České Lípy v Českém středohoří. 

Panská skála

Panská skála je další geologická zajímavost na našem území. Horké magma, které zůstalo uvězněné pod zemí, zatuhlo, aniž by se prodralo na zemský povrch, čímž vznikla čedičová skála tvořená až geometricky přesnými pěti a šestibokými sloupci. Podobný úkaz ve větším měřítku je možné sledovat třeba v Severním Irsku (Giant's Causeway), v Česku i celé střední Evropě se však jedná o unikát.

Skála je sama o sobě docela malá, tyčí se jen zhruba 12 metrů vysoko, ale je na ni možné vylézt a čedičové útvary si prohlédnout ze všech úhlů.

vrchol Panské skály

Touto zastávkou jsme celou dovolenou zakončily, protože se opět intenzivně rozpršelo. Dva dny v Českém Švýcarsku byly příjemnou ochutnávkou, jakou krásnou krajinu na severu Čech máme, a zároveň jsem si pomyslně odškrtla poslední český národní park, kam jsem dosud nezavítala, ačkoliv jsem to měla již několik let v plánu. 

Českému Švýcarsku teď hlavně přeji, ať se brzy uzdraví z ničivého požáru, a já se budu těšit na další návštěvu - nejen kvůli Mariině vyhlídce a staré plynárně v Hřensku.

Související články:
předchází: Oybin, Žitava a parní železnice 
Více cestování po Česku