Irsko 2017 - severní pobřeží

Belfast už jsme měli prochozený, tak jsme si půjčili auto a vyrazili na sever. 

Už celou neděli Tom cvičně zkoušel, komu dát přednost a na které straně budeme jezdit. V pondělí jsme si půjčili malého Volkswagena s manuální převodovkou, chvíli se smáli nápisům Keep left! a diagramům znázorňujícím, jak se pohybovat na kruhovém objezdu, načež nám smích zamrzl na tváři, neb začalo jít do tuhého. Výlet na severní pobřeží ale za to nepohodlí stál.


Nebylo to jen o pohybu na levé straně silnice. Britové mají prohozené v autě vše - řazení, stěrače, blinkry. Dokonce i schody v nákupních centrech jsou obráceně! Zatímco se Tom sžíval s autem, já se snažila navigovat s demo verzí Sygicu (ta jede zákeřně bez zvuku a neukazuje na dálnicích sjezdy). Irští řidiči byli naštěstí dost tolerantní, takže na nás nikdo netroubil, a Tom si vedl skvěle. Každopádně, když už existují značky Z pro začátečníky, mělo by existovat i WS jako Wrong Side, případně FT jako F*cking Tourist. Jistě by nás bylo více, kdo by je uvítal. 😀

Keep left! Heslo dne

Auto bylo překvapivě levné, za 30 GBP na dva dny, byť půjčovné poněkud navýšila dodatečná pojistka. Auto jsme půjčovali u Hertzu a naštěstí po nás nechtěli nic mimo platební kartu a Tomovy doklady. Jiné půjčovny v Británii často vyžadují ještě tzv. proof of address, tak na to pozor.

Jakmile jsme se vymotali z Belfastu, zamířili jsme směrem na Larne, první větší přímořské městečko. Larne jsme prošli, zkonstatovali, že v něm nic není, a jeli dál. Napojili jsme se na Antrim Coast Road, silnici lemující pobřeží, a od této chvíle už jsme jen óchali.

Garron Point, odpočívadlo cestou

Naší první větší zastávkou byl Ballycastle. Přivítal nás ukázkově písečnou pláží a barevnými domky na promenádě. Líbilo se mi, jak byly v Severním Irsku všude umístěné stroje na cvičení, obvykle na nějakém místě s dramatickým výhledem. Snímek níže, co vypadá jako divná fotomontáž, je ve skutečnosti nijak neupravovaná HDR fotka od Toma: 

ranní rozcvička

Ballycastle pro nás měl překvapení: hned vedle obydlené části města se nachází ruiny starého opatství - Bonamargy Friary. Klášter z 15. století je doslova obsypaný náhrobky tyčícími se z vysoké a husté trávy. Poslední mnich odsud odešel již na konci 19. století, ale pohřbívali tu až do 1. světové války. Velmi působivé místo.

Bonamargy Friary

Lingvistická vsuvka: skoro všechny vesnice se na severu jmenují Bally... něco. Doma jsem si vyhledala v etymologickém slovníku, že poangličtěné bally (z irského baile) značí v dnešním doslovném překladu poněkud neoriginálně "městské osídlení", ačkoliv historicky bally označovalo spíše část půdy jako takové. Takže třeba ballyboe byla středně velká pastvina. Konec lingvistické vsuvky.

Ballycastle

Naše hlavní dva cíle však nebyly vesničky severního pobřeží, ale provazový most Carrick-A-Rede a Obrův chodník, což jsou dvě nejspíše nejvýznamnější památky celého Severního Irska. K provazovému mostu Carrick-A-Rede jsme dorazili asi po 20 minutách jízdy z Ballycastlu. Vypočítavě jsme nechali auto na vrchním neplaceném parkovišti, abychom ušetřili, načež jsme po kilometru chůze zjistili, že neplacené bylo v den naší návštěvy i oficiální parkoviště přímo u mostu. Tolik k našemu čecháčkovství.

Carrick-A-Rede

20 metrů dlouhý provazový most najdete poblíž vesnice Ballintoy. Most spojuje pevninu s malým ostrůvkem a údajně na stejném místě v různých obměnách stával už před 350 lety. Původně sloužil rybářům, dnes se po něm prochází turisté toužící po adrenalinu. Pokud tedy mají štěstí, což jsme my neměli. Ačkoliv subjektivně příliš nefoukalo, aspoň ne na irské poměry, trefili jsme severozápadní vítr, který most nadzvedává, a tak byla provazová atrakce zavřená. Aspoň jsme měli pěknou procházku po útesech.

detail provazového mostu a útesová selfie :)

Právě v pondělí jsem pochopila systém irského počasí - 15 minut prší, 20 minut je sluníčko. Počasí se střídalo v tak přesných intervalech po celý víkend, že bych podle něj mohla nařídit hodinky. Déšť se ohlašoval ochlazením a větrem, takže jsem na sebe natahovala mikinu a bundu, naopak když svítilo, stačilo mi jen tričko. Místní byli evidentně přizpůsobení; mikinu ani bundy nepotřebovali. Když jsem viděla malé děti v sandálkách a kraťasích, naskakovala mi husí kůže i za ně.

S Obrovým chodníkem, který leží další půlhodinku jízdy po pobřeží, jsme byli o poznání úspěšnější. Giant's Causeway je unikátní čedičový útes, který vznikl vystoupením magmatu ve vápencích na zemský povrch. Útes má tvar pravidelně pruhovaných varhan a přechází v pláž posetou kamennými šestiúhelníky. Vypráví se, že když se irský a skotský obr chtěli utkat, žádná loď nebyla dost velká, aby jednoho z obrů převezla ke druhému, a tak se irský obr Finn MacCool rozhodl postavit si chodník až do Skotska.

Giant's Causeway

V případě Giant's Causeway bylo opakovaně v řešení, zdali přírodní památku nechat volně přístupnou, nebo ohradit a zpoplatnit. Irové to vyřešili fikaně - když přijedete k jedinému možnému parkovišti, dostanete u vjezdu letáček zvoucí do velkého návštěvnického centra, které je zpoplatněno 10 GBP. Vlk se nažral, koza zůstala celá. My do návštěvnického centra, které nabízí jen krátkou expozici a možnost využít služeb průvodce, nešli, a tak jsme měli Chodník zadarmo. Hlavní dav šel s průvodci dole po asfaltce, zatímco my vyrazili Chodník obdivovat přímo z vrcholků útesů.

Giant's Causeway

Výhledy byly nádherné, téměř nikoho jsme nahoře nepotkali, a tak jsme mohli fotit a užívat si. Foukalo sice tak, že kdybych si proti větru lehla, nejspíš by mě protivítr udržel, ale jinak bylo nádherně. Když jsme po hodině sestoupili dolů mezi davy, rychle jsme jen prošli hlavní část čedičového chodníku a klusali zpátky k autu.

 čedičové "varhany"

Poslední větší zastávkou byla vesnice Bushmills, známá hlavně díky místní whiskey destilérce. Ta už byla sice zavřená, ale městečko se mi i tak velice líbilo. Bushmills je jedna velká památková rezervace. Většina domků pochází z konce 19. století, v jednom z nich se dokonce narodili předci Johna Steinbecka, kteří emigrovali do USA v době Velkého bramborového hladomoru (1845-1852), stejně jako téměř milion dalších Irů.

náměstí v Bushmills

Jak už napovídá název vesnice, Mlýny na řece Bush, v Bushmills narazíte na několik vodních mlýnů, dále malebné kostelíky a kamenné mosty přes potok v barvě Coca Coly, který přitéká z rašelinišť.

Bonner Mill

Cestou nazpět jsme se zastavili u hradu Dunseverick. Hradů jsem minuli spoustu, ale většinu jsem viděla jen z auta. Zřícenina Dunsevericku je sice teoreticky nepřístupná, v praxi ale stačilo přelézt zídku, slézt jeden útes, neutopit boty v rozbahněné bažinaté trávě a následně vylézt na útes naproti. Stála jsem vítězoslavně nahoře a trochu škodolibě mávala na asijské turisty, co na hrad koukali z odpočívadla. Jak jsem se zpětně dočetla, Dunseverick byl svého času velmi významným hradem. V 5. století právě zde svatý Patrik vysvětil prvního irského křesťanského biskupa Olcána.

zbytky Dunsevericku v dáli

Přímo pod hradem se nacházela nádherná zátoka, schovaná za útesy. Seděli jsme tam na kamenech a mně se vůbec nechtělo opouštět to vědomí přítomnosti, že jsem právě u oceánu, dýchám solí prosycený vzduch a poslouchám šplouchání vln. Cestování je úžasný dar.

meditující Tom

Ostatní hrady jsme cestou nazpět minuli, GPSka se nás totiž tak vehementně snažila stáhnout z Antrim Coast Road na běžnou silnici, až se jí to nakonec podařilo. Bylo ale jedno, protože kdekoliv jsme jeli, všude to bylo nádherné. Celá krajina tak úžasně zelená, posetá ovcemi s poskakujícími jehňaty.

irská pohádka

V úterý už jsme potřebovali vrátit auto a následně stihnout letadlo, a tak jsme se celý den drželi blíže Belfastu. Tom už byl rozježděný, já zdatně navigovala; obojí se při ranním proplétání jednosměrkami města hodilo. Zábavné byly momenty, když jsme zjistili, že dopravní značky ukazují rychlost nikoliv v km/hod, ale v mílích, a že sousloví hard shoulder only značí odstavný pruh a nikoliv zákaz vytlačování. 😄

Vyrazili jsme do městečka Antrim, podle kterého je pojmenovaná celá oblast (hrabství) - County Antrim. Město Antrim se pyšní nádherným parkem, který vznikl ze starého hradního komplexu a palácových zahrad, a tak tu potkáte různé zídky, věže a mosty.

lesopark v Antrimu

Pokud budete pokračovat dál směrem z města, dojdete po stezce až k jezeru Lough Neagh, což je největší sladkovodní plocha v celé Británii i Irsku. Jezero vypadá spíše jako moře, včetně vln a lodí. Přímo na plážích se točily scény z Games of Thrones, stejně jako na mnoha dalších místech v Severním Irsku. Cedule s odkazy na seriál jsme potkávali na každém druhém rohu.

Kolem Lough Neagh se rozkládají bažinaté lesy. My jsme si prošli okruh  Rea's Wood. V Irsku jsou lesy poměrně vzácné, já si ale připadala spíše jako někde v okolí Brna, a tak jsem byla ráda, když jsme po hodince došli zpátky do Antrimu.

Lough Neagh

racci lačnící po Bebe sušenkách

Následně jsme zamířili zpátky k Belfastu, konkrétně k Belfast Castle, belfastskému hradu, který je ale od centra města vzdálený cca 20 min autem. O hrad se stará přímo město; využíván je zejména pro svatby a bankety. Venku hustě pršelo, my přešlapovali u vstupu, když nás odchytil někdo ze zaměstnanců, že sice zrovna chystají svatbu, ale klidně nás jinak nepřístupnými interiéry provede. Jupí!

Belfast Castle

Zbývalo nám posledních pár hodin výletu a Toma napadlo, že bychom si ty obří útesy tyčící se nad Belfastem mohli vylézt, jakožto stylové zakončení naší výpravy. Brzy jsme zjistili, že nahoru vede přes Cave Hill Country Park velmi pěkná stezka, o které turisté příliš nevědí. Po hodině tvrdého výšlapu v pláštěnce se nám otevřel pohled na jeskyně, známé díky pravěkým vykopávkám, malebná vřesoviště a hlavně nádherný výhled na Belfast přímo pod námi. A bylo to tak skvělé jako útesy na severu!

Belfast od Toma

Poté, co jsme vrátili do půjčovny auto, jsme měli tak akorát čas nakoupit suvenýry (protože kdo by odolal ponožkám se čtyřlístky a čokoládě s whiskey náplní?), poslat domů pohledy a zastavit se na poslední irské pivo. Na letišti už na nás čekala druhá česká skupinka, se kterou jsme se rozloučili až po 12 hodinách cesty na brněnské Zvonařce. To už jsem byla docela ráda, že jsem zpátky doma. Autobus z Katovic si totiž po cestě nejenže udělal výlet do Krakova, ale ještě se na 2 hodiny zasekl v koloně před Ostravou, uff.

Irsko bylo skvělé: ani jednou jsme nemuseli spát na letišti, déšť se objevoval jen ve snesitelném množství, společnost zkušeného cestovatele Toma jsem si nemohla vynachválit a pivo měli všude dobře vychlazené. Na Smaragdový ostrov se chci brzy vrátit. Severní Irsko už jsem viděla, ale pořád mi zbývá poznat celý zbytek ostrova: Tara, Newgrange, Donegal i Moherské útesy. Z Prahy začal nově létat do Dublinu Ryanair, a tak je jen otázkou času, kdy neodolám dalšímu výletu. Kdo se ke mně přidá tentokrát? :)

Garron Point

Související články:

- Severní Irsko: Belfast

- Více fotek