Irsko 2017 - Belfast

Letošní výprava do Severního Irska byla dost spontánní akce. Celá začala nějak takto:

   10:05 - Tomův Facebook hlásí, že Wizzair nabízí zpáteční letenky do Belfastu za 500 Kč
   10:08 - rychlá online debata s kamarády, kdo by mohl jet
   10:11 - nenápadně se vytrácím z přednášky a volám do práce, zda dostanu volno
   10:20 - jupí, máme koupené letenky!

Původně jsme měli vyrážet ve třech, ale jeden z kamarádů skončil těsně před odletem v nemocnici; nakonec jsme tedy letěli jen ve dvou. S Tomem už jsme byli sehraní z Lucemburska a víkendových výletů po Česku, a tak jsem byla v klidu. Organizaci jsme si rozdělili a zatímco Tom se staral o dopravu, já zařizovala ubytování. Tipy na výlety jsme si prošli každý zvlášť a v letadle už jen dali hlavy dohromady, kam se všude podíváme.

letíme!

Zpáteční letenka z polských Katovic nás nakonec vyšla se všemi poplatky na cca 700 Kč. S lowcost ubytováním jsme narazili: původně byl v plánu Couchsurfing, přespání u někoho doma na matraci. I přes Tomovy dobré reference a můj americký úsměv jsme však nebyli úspěšní, a tak jsem den před odjezdem rezervovala pokoj přes Airbnb, server, kde si můžete pronajmout pokoj či byt od soukromníka. Byla to detektivka, protože jsem až do poslední chvíle nevěděla, jestli vůbec budeme mít kde spát. Vše ale klaplo a musím uznat, že Airbnb je úžasná služba, protože nás ubytování v centru Belfastu vyšlo levněji než dorms v hostelu, a to jsme měli krásný samostatný pokojík + k dispozici 2 koupelny a plně vybavenou kuchyň. Ať žije sdílená ekonomika!

Airbnb pokoj

Z úsporných důvodů jsme pro cestu z Brna do Katovic nezvolili auto, ale červený autobus Polskibus. Cestou tam dojel Polskibus o hodinu později, samozřejmě bez jakékoliv notifikace, naštěstí nás na něj čekalo více a časovou rezervu jsme měli dostatečnou. Problematická se ukázala být i přeprava na letiště, kterou z centra Katovic provozuje soukromá společnost, jezdící malými minibusy. Rezervace jdou udělat maximálně týden dopředu, to jsme nestihli, a infolinka funguje jen v běžné pracovní hodiny, tu jsme taky nestihli. Do minibusu jsme se naštěstí vlezli, ale čekání bylo nepříjemné. Na cestě zpátky jsme si s Polskibusem několik hodin zajeli, bral to přes Krakov, nicméně ve dvě ráno nebylo na výběr. Shrnuto a podtrženo: do Katovic už vždy jen autem.

Výlet jsme naplánovali na sobotu až středu, z toho tři dny čistého času na cestování. Původně jsme si pohrávali s myšlenkou, že se podíváme i do Dublinu, ale nakonec jsme si vychutnali jen Belfast a severní pobřeží.

Belfast

V sobotu jsme přilétli až pozdě večer. Nikdy jsem v letadle nepotkala tolik dětí, miminek i starších;  celý let se drobci přeřvávali. Letiště už bylo docela prázdné, jen před hracím automatem umístěným přímo v hale seděl nějaký opozdilec. Do centra Belfastu naštěstí jezdí autobusy i po jedenácté večerní a domek, kde jsme byli ubytovaní, jsme našli na první dobrou, stejně jako klíčky schované pod květináčem. Celou cestu jsme absolvovali se skupinkou čtyř Čechů, se kterými jsme se potkali už v Brně při čekání na Polskibus. Čekání jsme trávili výměnou zážitků z cest a vtipkováním, že "Čecháčci jsou tu zase". Tak jsme se třeba dozvěděli, jak v Británii nabít telefon bez redukce: britské zásuvky mají tři dírky, vrchní však slouží jen jako pojistka; elektřina jí neproudí. Stačí tedy, když do vrchní (středové) dírky pořádně zatlačíte třeba vlásenku nebo vidličku, poté do zbylých dírek napěchujete českou nabíječku a voila, nabíječka nabíjí. Funguje to!

jeden ze zaručeně nejstarších belfastských domů

Prohlídku města jsme si nechali na neděli. Centrum Belfastu je docela malé, a pokud se ubytujete někde poblíž jako my, tak MHD ani nevyužijete. Kdybyste ho ale náhodou potřebovali, tak bacha, autobus jezdí na opačné straně silnice než u nás, říká se mu Metro a s jízdními řády na zastávkách se místní neobtěžují, vystačí si s odkazem na webovky. Stejně jako jinde po Británii, i zde jezdí krásně červené doubledeckery a všechny zastávky jsou na znamení.

Severovýchodní část irského ostrova, Ulster, spadá pod britskou vlajku. Jeho centrem je právě Belfast, vzdálený od Dublinu, hlavního města Irské republiky, jen 140 km. Od začátku 70. do konce 90. let probíhaly v Severním Irsku drsné občanské nepokoje, označované jako Troubles. Proti sobě stáli irští radikální nacionalisté, kteří chtěli Irsko připojit ke katolické republice (vedeno IRA armádou, nechvalně proslulou atentáty na civilisty), a loajalisté, převážně protestantští přívrženci britské monarchie. Příměří bylo podepsáno roku 1998 Belfastskou dohodou, díky které Severní Irsko zůstalo součástí Británie, nicméně zdejší politická rovnováha je stále velmi křehká. Dozvuky Troubles jsou v Belfastu vidět všude, zejména ve street artu, i dnes ale potkáte díry po střelách ve zdech. Živou vzpomínkou jsou i taxi minibusy (Minicabs) a černé fonaCAB taxíky, které začaly operovat v dobách, kdy do problematických čtvrtí nezajíždělo MHD.

street art 

Města, která můžete objevovat po svých, mám velice ráda. Procházkou kolem řeky Lagan jsme došli až k radnici. Už v prvních chvílích jsem si uvědomila, jak strašně mi irský Belfast připomíná skotský Aberdeen, kde jsem trávila dovolenou před 5 lety. Kdyby mi někdo řekl, že jsem ve Skotsku, vůbec bych si omylu nevšimla. Domky s bíle natřenými okenicemi, vlhkost oceánu, milí prodavači v obchůdcích, co se vyptávali, odkud jsme přijeli. Oddělený studený a teplý kohoutek na vodu, divné kliky na dveřích, co někdy dveře zákeřně zabouchly a jindy ne, ranní chechot racků namísto budíku.

řeka Lagan

Centrum města se rozprostírá kolem radnice, City Hall. Belfast získal statut města v roce 1888 za vlády královny Viktorie; pompézní radnice z italského a řeckého mramoru byla dokončena o 5 let později. 

radnice

Prohlídka je zdarma, jen se na ni musíte nahlásit u vchodu. My před ní měli skoro hodinu času, a tak jsme si stihli projít i výstavu v přízemí, která přibližuje Belfast z různých úhlů pohledu: provede nás historií, zejména světovými válkami, které na Belfastu napáchaly obrovské škody, období nedávných Troubles, ale i kulturou. Zaujalo mě, že se v Ulsteru dříve nemluvilo irštinou, ale tzv. ulster scots, přičemž starý skotský dialekt má značný přesah i do dnešní angličtiny. Místním jsem ale rozuměla bez větších problémů, jen je jejich angličtina hodně uhuhlaná.

interiéry radnice

Radnice se chlubí nádhernými vitrážemi s historickými výjevy i obřím lustrem se 100 žárovkami, který se ale dá rafinovaně spustit až skoro na zem, takže žárovičky lze snadno vyměnit. Podél zdí horního patra visí portréty předsedů, každý v jiném uměleckém stylu, a prohlédnout jsme si mohli i místnosti, kde rada města zasedá, stejně jako reprezentační sály. Radnice je nádherná, se skvělými průvodci mluvícími ukázkovou oxfordskou angličtinou.

jasný předseda!

hry barev z vitráží

Belfast se nepyšní mnoha "tradičními" památkami. Katedrálu sice má, ale není u ní nic k vidění. Hrad má též, ale stojí daleko za městem. Taky tu stojí malá "Big Ben" zvonice:

St Anne's Cathedral a Albert Memorial Clock

Jako rozhledna slouží zasklený vrcholek místního nákupního centra zvaný The Gallery a budov označených jako The oldest building in Belfast jsme jen za první den potkali několik. Kouzlo Belfastu spočívá spíše v malých uličkách a pouličním umění. Chodíte a na každém rohu objevujete nová kouzelná zákoutí, stačí mít oči otevřené. 

vyhlídka z The Gallery

Commercial Court, nejúžasnější zákoutí Belfastu

Velkým lákadlem Belfastu je zdejší přístav, vzdálený od centra cca půlhodiny chůze. Ačkoliv město neleží přímo u moře, proslavily ho na přelomu 19. a 20. století obří loděnice na řece Lagan, kde sídlila i slavná White Stare Line, která vyprojektovala Titanic. 

přístav

Rodiště Titanicu připomíná velké muzeum Titanic Belfast, které však mělo dost vysoké vstupné. Prohlédla jsem si aspoň neplacenou část expozice a doky okolo muzea. Hned za muzeem je stožáry vyznačená výměra Titanicu, takže si můžete snáze představit, jak byla loď vlastně veliká. Mimochodem, všimli jste si někdy, že jsou v angličtině lodě důvěrně titulovány jako she?

Titanic Belfast Museum

Před muzeem se nachází loď Nomadic, jediná dochovaná loď od White Stare Line, neb společnost po potopení Titanicu zkrachovala a lodě byly rozebrány. Do muzea mě to nelákalo, ale na Nomadic, menší sestřičku Titanicu, jsem se podívat šla. 

Nomadic

Nomadic sloužil jako "taxi" k Titanicu pro 1. a 2. třídu cestujících. Je o dost menší, a tak se dostal díky menšímu ponoru i do přístavů, kam Titanic neprojel. Později našel Nomadic využití i u armády. Prohlídka doplněná o krátkou přednášku se mi velmi líbila: leštěné dřevo, příběhy cestujících z Titanicu, interaktivní části výstavy, kde jsem si mohla vyzkoušet historické šaty a klobouky nebo třeba kormidlování lodi.

Nomadic

Když jsme si dosyta užili lodí, vydali jsme se užívat si hospůdek. Jídlo jsme dost flákali, ale pivo ne. Místní puby měly skvělou atmosféru a irské pivo Guinnessem jen začíná (u mě vede Smithwick's). Ochutnávali jsme, vyzkoušeli stout, ležáky i irský cider, a právě nad pivem dopisovali pohledy i cestovní deníky, což nejspíš vysvětluje, proč mé zápisky postrádají jakoukoliv logickou návaznost. S pobavením vzpomínám, když jsme hned první večer cestou z hospůdky omylem vlezli do sousedního domku a zjistili to až na schodech do patra. 😀

typický irský pub

Líbilo se mi, že měly obchody v Belfastu otevřené i v neděli navečer, takže jsme si v klidu nakoupili po cestě z města. Doma jsme vždy jen něco rychlého uvařili a nachystali toasty s chedarem na další den. Tom byl nadšený z tučného britského mléka, já z Cadbury čokoládových tyčinek s milionem příchutí. První den jsme se každopádně vraceli domů brzy, vyrážela jsem z Brna nachlazená a let mi neudělal dobře, což se bohužel přeneslo i do celého dalšího dne. Naštěstí se mi z toho pak už podařilo vyspat. Severní pobřeží už na nás čekalo...

Bittles Bar, nejužší hospoda v celém Irsku

Na závěr pár cestovatelských tipů: letěla jsem jen s baťůžkem, přičemž zrovna Wizzair má limity na neplacené příruční zavazadlo dost přísné, a do baťohu jsem potřebovala nacpat i teplou mikinu a softshellovou bundu. V těchto situacích cestuji s mini baleními kosmetiky: základem je tuhý šampuk od Lushe (na vlasy, tělo a poslouží i jako holící pěna a prací prášek), místo krémů univerzální Saloos bambucké máslo v mini balení, případný zbytek kosmetiky přelévám do malých lahviček od vzorků. Více bojuji s oblečením, dost se potím, tak mám velkou spotřebu. Do Irska jsem si koupila tričko z bambusových vláken z Bambutiku a ač se to zdá být nemožné, to triko fakt vydrží 4-5 dnů celodenního nošení, aniž by bylo jakkoliv cítit. Jsem nadšená, takže všichni vzhůru pro bambus!

malebné uličky Cathedral Quarter

Související články:

- Severní pobřeží

- Více fotek