Závěrem šestinedělí

Povídání o těhotenství po ztrátě, narození duhového miminka a prvních týdnech života ve třech.

Rodinu jsme s Radkem plánovali snad od chvíle, co jsme se před třemi lety poznali. První měsíce vzdáleně, pak intenzivněji, až se nakonec jen těžko dařilo myslet na něco jiného, než zda to konečně vyšlo.

V září 2022, pár týdnů poté, co jsme se vrátili z Ameriky, jsem se jednoho rána vzbudila z živého snu, že v náruči držím okatou holčičku. Jen o několik dnů později sen dostal reálné kontury - konečně pozitivní test! Radost ovšem nevydržela dlouho a brzy ji vystřídal strach a nejistota, které se vlekly další tři měsíce, po které první rizikové těhotenství trvalo. Zpočátku jsem doufala a dělala vše, aby se miminko udrželo, i kdyby to znamenalo strávit devět měsíců v posteli, ale nebylo nám přáno. Zamlklé těhotenství nakonec skončilo revizí dělohy. Bolest nebyla ani tak fyzická, jako bolela duše. Měla jsem empatickou doktorku, jakožto i velkou podporu v rodině a u kamarádů, ale stejně to bylo smutné období, na které nevzpomínám ráda. Těhotenství už na mně bylo znát, hormony se mnou cloumaly a chmurné listopadové počasí na náladě nepřidávalo. 

Do dalšího pokusu jsem se proto úplně nehrnula. Přeočkování tetanovky, prodělaný covid, naplánované lyžování, co ještě chceme stihnout? Když Radek znovu nadhodil, zda už je čas, a mně došly výmluvy, odkývala jsem, že snad ano. Uběhly stěží tři týdny a já si ani nemusela dělat test, abych věděla, že tentokrát to klaplo na první dobrou. A stejně jako jsem první těhotenství od začátku vnímala jako příliš křehoučké, z druhého jsem měla veskrze dobrý pocit.

Obavy však nešlo vytěsnit. Jakmile jednou zažijete černý scénář, je těžké koukat se přes růžové brýle. Stresovala mě každá kontrola, každé píchnutí. Brzy se přidaly nevolnosti a celková únava. Tou dobou jsme se navíc stěhovali a s novým domem nás čekalo plno práce. Když se situace uklidnila a my koncem léta vyrazili na pár dnů dovolené do sousedního Rakouska, neb dál jsme se nikam neodvážili, hned druhý den jsem s bolestmi břicha skončila na pohotovosti. O nic vážného nešlo, i tak jsem však zbytek pobytu strávila jako na trní.

Situace se otočila až na podzim, kdy jsem se konečně začala cítit dobře. Podnikali jsme výlety, dokonce i dvě víkendové přespávačky v přírodě, a já si těhotenství konečně začala užívat. Miminko už bylo opravdové miminko, v břiše mi kopalo a škytalo jako o život, rostoucí pupek budil u všech sympatie a já se začala vznášet na obláčku štěstí, že nás po Novém roce čeká krásné překvapení. Doslova, protože říct pohlaví jsme si až do samého konce nenechali. Na prvotrimestrálním screeningu bylo ještě příliš brzy, přemýšlet o Ťuplíkovi jako o chlapečkovi nebo holčičce, a pak jsme si prostě zvykli, že nevíme.

"A jaká teda bude výbavička?", slýchala jsem často. No přece miminkovská! Kamarádi a rodina mi darovali, co doma našli, koncem podzimu jsem objednala unisex zelený kočárek, koberec a skříň do budoucího dětského pokoje a dál se namísto schraňování dětských nezbytností věnovala předávání agendy v práci a rekonstrukci domu, zejména monstr projektu nové kuchyně. Žádný předporodní kurz, žádné velké přípravy, nestíhala jsem nic.

jedna z posledních návštěv kanceláře

V listopadu, kdy jsem odcházela na mateřskou, se mě kolegyně zeptala, zda už mám do porodnice sbalenou tašku. Odvětila jsem se smíchem, že stále ani nevím, kde budu rodit. Ne že by na Vysočině byl takový výběr... Nakonec jsem se rozhodla pro porodnici bližší a menší, která sice nenabízela tolik soukromí, zato však ochotu a osobní přístup. Hned při registraci mi bylo řečeno, ať se připravím, že miminko může přijít každým dnem. V záchvatu rozrušení jsme ještě týž den sjeli vybrat autosedačku, postýlku a poděsili se nad technickou místností plnou pytlů s miminčím oblečením, které bylo potřeba vyprat a protřídit. Už jsem psala, že jsem nic nestíhala?

Jediná věc, na kterou jsem si čas našla, byla fyzioterapie. Poprvé jsem sem zamířila už ve čtvrtém měsíci kvůli bolesti zad. Přišla jsem, paní mi ukázala pár cviků na slabých pět minut denně a za pár dnů byla bolest pryč. Podruhé mě do ordinace zavedla "neporoditelná" příčná pozice miminka, která přetrvávala i v závěru těhotenství. Fyzioterapeutce se  podařilo téměř nemožné - masážemi, rebozem a dalšími nenásilnými praktikami miminko narotovala do úplně ideálního postavení. Fyzioterapie je zázrak! Věřím, že právě jí vděčím za rychlý a přirozený porod. Domů jsem navíc chodila příjemně uvolněná a odpočatá.  Až v této chvíli jsem začala vnímat, že už jen pár týdnů a bude nás víc. Hodinové procházky zasněženým Městečkem se ze dne na den staly příliš dlouhými, tři patra schodů v domě příliš únavnými.

Porod jako takový byl až surreálním zážitkem. Vůbec si nevybavuji bolest, jen lehký zmatek a překvapení, že jde vše tak rychle. Když mě nad ránem vzbudil divný tlak v břiše, blesklo mi hlavou, kolik mám jako prvorodička času, jak si dám horkou vanu, nachystám dětské oblečení, které jsem v náhlém pohnutí večer předtím vyžehlila, sepíšu porodní plán... Inu, ve stoje v koupelně jsem zhltla snídani (jaký já měla hlad!), ve spěchu do nemocniční tašky přihodila papuče a už jsem budila Radka, ať si sbalí svačinu, že vyrážíme. V porodnici jsem zalezla do sprchy, vypnula hlavu a doufala, že miminko ví, co dělá, když se na svět dere o tři týdny dříve. Naštěstí vědělo. :) Po osmé ranní už byla naše nedočkavá holčička na světě, sice droboučká, ale zdravá a s chutí do života. Akorát se rozednilo, za okny lehce sněžilo a my se nemohli vynadívat na to kouzelné stvoření, co mi po velkém výkonu odpočívalo v náruči. Jsme tři, jsme rodina!

Miminkům, která přijdou na svět po perinatální ztrátě, se přezdívá "rainbow babies", duhové děti. Symbolizují, že po každé bouřce má přijít duha, a tak tomu bylo i u nás. Dcerka mě nepřestává zalévat pocitem vděčnosti, že je tu s námi. Každé její probuzení, každé pomazlení, každý úsměv. Přijde mi ale důležité sdílet i tu nemilou část, co narození předcházela, protože podobné scénáře, jakožto i dlouhé čekání na otěhotnění, jsou mnohem častější, než se zdá, a příběhů s dobrým koncem není nikdy dost.

První dny sžívání na oddělení šestinedělí byly krásné. Vůbec by mě nenapadlo, že si budu pobyt v nemocnici užívat! Miminko mě nepřestávalo fascinovat - ty blažené pohledy po kojení, dokonalé ručky s miniaturními nehtíky, žvatlání ze spaní, které mi první noci skoro nedovolilo usnout, a přesto jsem byla nejšťastnější. 

Komplikace nastaly až po propuštění domů. Jen pár dnů po příchodu z porodnice dcerka přestala pít. Z živého miminka se během jediné nekonečné noci stala porcelánová panenka s propadlým bříškem, příliš unavená i jen na to, aby zaplakala hlady. V rychlém sledu následoval příjezd laktační poradkyně, konzultace se dvěma pediatry a týden dokrmů podávaných přes stříkačku. Spaní v hodinových intervalech, frustrující buzení spícího miminka, tabulky plné propočtů, kolik mililitrů mléka holčička zvládla přijmout, neustálé vyvařování nádobí, odstříkávání mateřského mléka, ohřívání příkrmů, protože mého mléka rázem nebylo dost... Vystřídaly se u nás moje mamka a sestra, které si díky vánočním svátkům mohly vzít volno a strávit kritické dny s námi. Zvládli jsme to, aniž bychom se zbláznili, ale do smíchu mi nebylo a Vánoce i Nový rok kolem nás prolétly, ani jsem je nezaregistrovala. 

Jen co se dcerka dala do pořádku, rozjela se u mě mastitida, kdy jsem po dvou dnech horeček, závratí a bolesti celého těla vzala zavděk antibiotiky. Další dny pláče holčičky, které léky nedělaly dobře na bříško, další noci bez spánku. I zde naštěstí fungovala podpora od rodiny, tentokrát Radkovy. Měla jsem štěstí, kolik lidí mi během šestinedělí pomáhalo. Upřímně obdivuji všechny maminky, které jsou na tyhle trable samy, a taky trochu doufám, že jsme si zdravotní patálie na nějakou chvíli vybrali.

A jak je teď? Dcerka nám roste přímo před očima. Střídají se dny úplně skvělé a méně skvělé, ale i ty jsou potřeba, aby byl svět v rovnováze. Pomalu nastavujeme denní režim, užíváme si spoustu mazlení, chodíme na procházky. Z Radka se stal pozorný a milující tatínek a obě širší rodiny jsou z prvního přírůstku nadšené. Život plyne ve zvláštním časoprostoru, kdy na jednu stranu nestíhám sledovat ubíhající týdny v kalendáři, a na stranu druhou mám při houpání a uspávání holčičky plno prostoru na rozjímání, lenošení, dokonce jsem se vrátila i ke čtení knížek. Čas strávený s miminkem vnímám jako obrovské privilegium a požehnání, a tak se snažím užít si každý jediný den. Utíká to totiž neskutečně rychle.

Jak se máte vy?

šest týdnů radosti