Vrátit se ke psaní

Jak se to vůbec dělá, po takové době? Přitom toho mám na srdci tolik, že mi v hlavě naskakují celé odstavce článků, které nemá kdo naťukat do editoru.

První dovolená s miminkem, spousta tipů na výlety, všechny ty čekající cestopisy i pouhé zážitky všedních dnů. Článek o návštěvě ZOO mám rozepsaný snad od června. Život uhání v tempu, kdy nestačím ani mrknout a místo jarních narcisek obchody naváží vánoční výzdobu. Kam všechen ten čas zmizel?

Žijeme. Místy tak intenzivně, že moje koníčky byly odsunuty na "až někdy", všechny se na mě z té pomyslné hromady šlebí a já jen občas tiše nahlédnu, abych nějaký na jeden či dva večery oprášila, načež jej ještě provinileji vrátím zase zpátky. Ale ono není divu, vždyť se toho tolik událo!

Stále rekonstruujeme. Pozvolna, jak časové a finanční možnosti dovolí. Sama jsem si nikdy dříve neuvědomila, že přestavba domu zdaleka není jen o hrubé fyzické práci, ale někdo musí vše rozplánovat, zvážit technická řešení, objednat každou drobnost zvlášť, namyslet úložné prostory, vše z krabic vybalit, protřídit, vytvořit každé jednotlivé věci své místo. A dokud toto není hotové, tak domácnost stále vypadá jako staveniště, i přes krásné nové podlahy a nablýskaný nábytek. Často mám pocit, že pořád jen něco rovnám, neustále vyvážíme prázdné krabice na sběrný dvůr a že to nikdy nebude mít konce, ale posouváme se každým měsícem.

Vzali jsme se. I na nás s Radkem došlo a už dva týdny jsme rodina i na papíře. Svatba byla velkolepá, moc vydařená, a ač jsme přípravám zdaleka nevěnovali tolik času, kolik by bylo záhodno, nakonec si v den D vše krásně sedlo. Když mě taťka vedl uličkou v překrásné zámecké prelatuře, obě rodiny nastoupené a načančané, zatímco do oken svítilo jemné podzimní slunce, byl to nádherný a velmi dojemný okamžik. I když jsem donedávna tvrdila, že je velká svatba zbytečná, ta důležitost propojení obou rodin mi v plném rozsahu došla až na vlastním obřadu. Nakonec jsem moc vděčná, že jsem tam všechny důležité lidi svého života mohla mít.

Trávíme život jako rodina. A je to úplně nejvíc! Mateřství je tak krásné a tak rychle ubíhá. Pořád mě fascinuje, že mi stát posílá peníze za to, abych se dlouhé hodiny mazlila s miminkem a vyrážela na celé dny na výlety. :) Čím více se blíží první narozeniny dcery, tím více nechápu, jak mohlo to maličké miminko tak rychle vyrůst ve slečnu, které je všude plno, a tím více s ní chci prožít každou jednotlivou chvilku, každý drobný milník a vše si zarýt co nejhlouběji do vzpomínek.

Loni touto dobou jsem myslela, že už bych se mohla pomalu vracet na částečný úvazek do práce, nicméně malá opička toho přes den naspí přesně tolik, abych se stihla naobědvat, odnést prádlo do pračky a uklidit kuchyň, pokud tedy jediný denní spánek nestrávíme na procházce. A tak po večerech doháním resty, a když už mám chvíli pro sebe, jdu si udělat nehty. Svatba posloužila jako ideální záminka koupit si domů LED lampu na gellak, a ano, dle očekávání mě to hrozně chytlo.

Chtěla bych opět psát, najít si ten prostor, aspoň občas a na chvíli, tak mi prosím držte palce, ať se znovu zadaří dříve než zase za půl roku.

Zatím ahoj a opatrujte se všichni!
Vaše Boudicca