Maroko: vzhůru na sever!

Od posledního článku z marockého roadtripu uběhlo 6 týdnů. Na pokračování jsem nezapomněla, jen věřím, že je potřeba zápisky z cest proložit i jinými tématy.

Tentokrát zamíříme na sever. Před námi ležela dvoudenní cesta přes Střední Atlas do města Meknès. Zastavili jsme v Mideltu, Azrou a také navštívili národní park Ifrane, který je známý zejména díky kolonii marockého makaka, jediné nadivoko žijící opice v severní části Afriky.

Ve středu jsme posnídali s pohledem na Saharu, dopoledne si užili teplých slunečních paprsků v berberské oáze a po poledni již přejížděli přes hory, které se bělaly sněhem. Úplně jako bychom se propadli někam do Kyrgyzstánu. Vítala nás jezera obrostlá zelenou trávou, průsmyky zasypané sněhem a malá stavení, ke kterým se trmáceli stařečci s mulami. Nebo také možná s mezky. Jak jsem si totiž nastudovala, zda se jedná o křížence osla a klisny nebo obráceně laik nemá šanci poznat.

marocký Kyrgyzstán

Ty výhledy, ta zima! Množství sněhu mě docela překvapilo, ačkoliv by nemělo - v průvodci psali, že se poblíž nachází dva lyžařské areály.

Cesta byla dlouhá a neutíkala. Rozhodli jsme se proto zůstat na noc v horském městě Midelt, které leželo na půli cesty. Midelt bylo zvláštní místo. Ačkoliv se pyšní 55.000 obyvatel, město je natolik nezajímavé, že jsme zde byli snad jedinými cizinci. Místní nás okukovali, zdravili a občas zapředli rozhovor, ať už jsme se zastavili v obchodě doplnit zásoby nebo se šli večer najíst. Úplně jiná atmosféra než v přelidněném Marrakéši a Fesu.

Na druhou stranu je Midelt nové a poměrně moderní město, kde dívky vyměnily šátky za podpatky a lavičky jsou večer obsypané randícími puberťáky úplně jako u nás. Když jsme přijížděli, středoškoláci zrovna vehementně protestovali proti zrušenému posunu času.

noční Midelt

V Mideltu jsme se poprvé a naposledy ubytovávali naslepo, protože můj oblíbený Booking.com sem ještě nedorazil. Zdejší hotel za 200 MAD byl pomstou všem zhýčkaným turistům. Spali jsme v plesnivé zatuchlé kobce bez teplé vody, funkčních světel a povlečených peřin. Když se Maťo snažil otevřít okno, klika mu zůstala v ruce, a světlík nad koupelnou pro jistotu okno vůbec neměl dostavěné. Ta zima v noci! Kdyby mi nebylo líto nešťastné slečny recepční, asi bychom zkusili štěstí jinde, ale tuším, že ani u sousedů bychom si nepolepšili. Trnula jsem, abychom si z hotelu neodvezli štěnice, ale neplánovaným suvenýrům jsme se naštěstí vyhnuli. I tak jsme ráno spěchali pryč.

Přeskočíme-li otočku na poště pro známky na pohledy, kde mě místní postrčili před celou frontu, a o něco delší pauzu na benzínce na ranní kávu a snídani, naším prvním čtvrtečním cílem se stal národní park Ifrane, známý hlavně díky divokým opicím.

marocký makak

Jedinou opicí, žijící v Maroku v divoké přírodě, je makak magot, tentýž makak, kterého najdete i na evropském Gibraltaru. V Maroku přežívá několik posledních skupin v odlehlých lesních oblastech. Roztomilé opičky bohužel slouží jako častý terč pytláků, kteří odchytávají mláďata "na mazlíčky". V roce 2004 proto Maročani vyhlásili národní park Ifrane, a to jak za účelem ochrany opic, tak i vzácného cedrového lesa, který většinu oblasti pokrývá.

NP Ifrane

Mohutné cedry byly obrostlé mechem a těžce voněly; vyšlapané pěšinky se ztrácely ve špatně prostupném houští. Udělali jsme si hodinovou procházku, vylezli na skalní vyhlídku a cestou zpátky konečně narazili na skupinu makaků s několika rozvernými mláďaty, honícími se ve větvích. Od správce parku jsem hned u vstupu koupila arašídy, na které byly opice naučené, a tak se nechaly krmit z ruky, zatímco se pohupovaly na větvích. To byl aspoň zážitek!

krmení mládat

Vsuvka: Mimo buráky pro opice vám zde budou nabízet i svezení na koni. Koně, podobně jako velbloudi v předchozích dnech, byli dobře živení a ve slušném zdravotním stavu. Pomineme-li chlápky s cvičenými opicemi na náměstích a oslíky využívané na práci, žádného "africké týrání zvířat", jak se často předhazuje, jsme v Maroku svědky nebyli. Berbeři si naopak zvířat velice váží.

Na oběd jsme se zastavili v Azrou, městečku rozkládajícím se přímo pod národním parkem. Zde se nás ujala devítiletá Íman, která se zničehonic objevila, protáhla nás uličkami, povídala a povídala, načež nám zamávala a zmizela v jednom z domů. Ještě jsem od ní stihla vyzvědět, že francouzsky se učí ve škole a ve městě má plno kamarádek. Maťo zalitoval, že jsme předchozí noc nestrávili v Azrou, kde se nám líbilo o dost více než v Mideltu, ale to bych neochutnala ten nejlepší švestkový tažín z mideltské pizzerie a taky nemohla psát o děsivých marockých hotelech, že ano.

Azrou

Poslední rychlou zastávkou před příjezdem do Meknesu se stalo jezero Afennourir, které se sice chlubí rozlohou 50 hektarů, ale hloubku jsme odhadovali tak na metr, možná dva. Okolní krajina je moc hezká, nicméně jezero samotné vypadá spíše jako velká kaluž.

lac Afennourir

Krajina se za těch pár hodin cesty opět proměnila a na nás začalo dýchat středomořské klima, které nás pak doprovázelo po celý zbytek dovolené. Dokonce i domy, které jsme poblíž Azrou míjeli, vypadaly docela evropsky. Kvůli častým srážkám jsou v oblasti Středního Atlasu u nových staveb běžné zkosené střechy a stěny nahozené jednoduchou světlou omítkou, úplně jako je tomu u nás. Sledování těchto kulturních a krajinných proměn mě po celou dobu nepřestávalo bavit.

Francie, Rakousko, Česko? Kdeže, střed Maroka!

Brzy jsme minuli Fes, ze kterého vede na Meknes dálnice. Stačily "pouhé" dva dny na cestě a už nás vítala další destinace. V Meknesu jsme přitom původně plánovali jen přespat a pokračovat dál, nicméně nakonec jsme si zde pobyt protáhli. O tom ale až zase příště.

Související články:

předchází: V dunách Sahary

následuje: Zapomenutý Meknes

Maroko - všechny články