Moravský Manchester

Psalo se 19. století, když Brno, toho času provinční městečko ve stínu blízké Vídně, začalo textilními výrobky zaplavovat celý svět. Proč zrovna textil? A jak toto slavné období skončilo?

Když se mi v loňském roce dostala do rukou novela Fabrika z pera Kateřiny Tučková, nečekala jsem více než další povedenou beletrii od mé oblíbené autorky. O to více mě překvapilo, že je kniha dokladem skutečných dějin Brněnska a zároveň i průvodcem výstavy Brno - moravský Manchester, která probíhala v roce 2015 v Moravské galerii. Historie, na kterou si dnes již nikdo nevzpomene, přestože se jednalo o etapu, za které se zformovala podoba Brna tak, jak jej známe dnes.

Kateřina Tučková pro knihu Fabrika sepsala hlavní, beletristickou část, pojednávající o pěti generacích rodu Offermanů, kteří skutečně existovali a vypracovali se na jedny z nejvýznamnějších textilních magnátů Brna. Součástí knihy jsou i úvahové pasáže, popisující přípravu výstavy, a historické fakty a fotografie, které pro knihu sestavili kurátoři výstavy Andrea Březinová a Tomáš Zapletal. Společně tak při čtení před očima vyvstává obraz kdysi malého Brna, procházejícího divokým přerodem v sebevědomou moderní metropoli. Stačilo prvních pár stránek, abych si uvědomila, že motto knihy nelhalo: "Dramatický příběh, po jehož přečtení už pro Vás Brno nikdy nebude jako dřív".

Celý průmyslový boom v Brně odstartoval v samém závěru 18. století, kdy byli za pomoci státní podpory do Brna přizváni odborníci na výrobu jemných suken. Brno mělo výhodnou polohu, každoročně se zde konaly trhy s látkami a současně zde téměř neexistovala tradice textilní výroby, takže první průmyslníci nenaráželi na odpor cechů. První rodiny budoucích průmyslových magnátů pocházely z oblastí, kde byla textilní výroba historicky rozvinutá, zejména ze severní Francie a Porýní, dnes pomezí Belgie, Nizozemska a Německa.

Brzy začaly v ulicích dnešního Cejlu, Dornychu a Hybešové růst první továrny, toho času ještě daleko za městskými branami. Na výrobny příze, tkalcovny, valchy a barvírny se postupně napojovaly přidružené obory, vznikaly první dělnické i rezidenční čtvrtě a odborné školy. Celé Brno začalo překotně růst. Pro příklad, zatímco v roce 1900 mělo město 100.000 obyvatel, v závěru první republiky (po vzniku Velkého Brna) překročilo 300.000. Díky přítomnosti německých podnikatelů se Brno stalo plně bilingvní, Němci měli dokonce v samosprávě města dlouho převahu.

Offermanova továrna, zdroj

Brněnské látky měly velký úspěch, dařilo se dokonce i exportovat za hranice habsburské monarchie. Na světových výstavách dosahovaly umístění v nejvyšších příčkách zejména látky rodin Offermanových a Popperových. Jednalo se o černá vlněná sukna, kalhotové a pánské oblekové látky (tzv. kazimír), a česanou přízi v kombinaci s hedvábím. Brněnští továrníci pravidelně investovali do nových technologií, díky kterým se drželi na špičce téměř 200 let.

Na německé továrníky, jako byl Köffiler, Offermann nebo Schoeller, navázali průmyslníci s židovským původem. Poté, co roku 1848 padl diskriminační zákaz, mohli začít Židé zakládat podniky i ve městech. I přes nevůli německých průmyslníků v Brně vybudovali úspěšné vlnařské závody - jmenujme Popperovy, Fuhrmannovy, rodinu Stiassni (z jejich továrny se později stala slavná Vlněna), Löw-Beerovy (později továrna Mosilana) nebo Tugendhatovy. Naopak původem českých továrníků bylo jen velmi málo.

Průmyslníkům se podařilo úspěšně přežít tažení napoleonských armád přes Brno, ze kterého díky dodávkám vojenských látek paradoxně profitovali, i divoké dělnické stávky. Důležitými mezníky bylo v roce 1838 napojení Brna na první rakousko-uherskou železnici vedoucí mezi Vídní a Haličí, Severní dráhu císaře Ferdinanda, a vznik Uměleckoprůmyslového muzea, které založili sami továrníci v roce 1873, aby sloužilo jako vzorkovnice látek a zprostředkovávalo tak nejnovější trendy v textilním průmyslu.

Brněnské hlavní nádraží v polovině 19. stol.; zdroj

Lesk rozvoje města, výstavba honosných městských staveb i rodinných vil továrníků byl na druhé straně vykoupen potem a krví dělnické třídy. Práce prvních dělníků v textilkách koncem 18. století byla překvapivě vysoce kvalifikovaná a dělníci bydleli v solidních domcích. Problém začal až se zaváděním strojové výroby a rychlým zalidňováním Brna v 19. století. S výstavbou činžovních bytů se životní úroveň dělníků rychle propadla. Do jednoho pavlačáku se vlezlo tolik obyvatel, co do celé vesnice. Běžná byla absence kanalizace i vodovodního potrubí, jeden záchod sdílený 7 byty, kdy se celá rodina často tísnila v jediném pokoji. Bylo pouze na majitelích továren, do jaké míry se zajímali o životní podmínky svých zaměstnanců.

Běžná byla i dětská práce. Továrníci s oblibou využívali sirotků, kteří za "ošacení a stravu" pracovali až 14 hodin denně v šílených podmínkách, mnohdy dokud z vyčerpání nezemřeli. Ženy a děti měli v 19. století plat o 2/3 nižší než muži, muži proto ženskou a dětskou práci bojkotovali, neboť pro ně byla hrozbou. Živnostenský list, který výrazně omezil práci dětí a zkrátil délku směn, začal platit až ve 20. století. 

dělníci v 19. století, zdroj

První otřes zažil brněnský textilní průmysl po rozdělení Rakouska-Uherska. Mnoho německých podnikatelských rodin se přesunulo do Vídně, část jich zůstala a optovala pro Čechy. Velký otevřený trh střední Evropy se pro ně však zmenšil na území nově vzniklého Československa a exporty byly zatížené vysokými cly malých národních států.

Druhý otřes přišel za 2. světové války, kdy byly textilky arizovány a využity pro vojenské účely. Jejich majitelé, pokud včas nestihli uprchnout, skončili v koncentračních táborech a továrny se staly častým terčem náletů. Po roce 1948 byl textilní průmysl znárodněn, čímž vznikly Moravskoslezské textilní závody, Vlnap a Lanus, později přerozděleny na Vlněnu a Mosilanu. Mosilana si i nadále držela dobré postavení, získala například prestižní značku Woolmark. Původní vlněné látky však byly od 70. let nahrazovány umělými vlákny a továrny zůstávaly dlouhodobě podfinancované. Po privatizaci v 90. letech tak byla český výroba rychle vytlačená konkurencí z rozvojových světa. 

V současné době jsou jedinými pokračovateli 250 let dlouhé tradice brněnských textilek Nová Mosilana a Brněnská továrna plstí. Z pavlačových domů dělníků, které se po vzniku Velkého Brna ocitly v samém centru města, je dnes "brněnský Bronx", polorozpadlé fabriky, dřívější chlouba Brna, byly zbořeny nebo na zbor čekají. Budovy, ze kterých dýchá zapomenutá historie pýchy a pádu jednoho města.

Úvod knihy sepsali Jan Press, ředitel Moravské Galerie, a Miroslav Halaštík, šéfredaktor nakladatelství HOST:

Fabrika, vydáno r. 2014 v nakladatelství HOST

Která kniha naposledy vtáhla do historie vás?

Související články:
Vila Löw-Beer