Březen, za kamna vlezem?

Nebo taky ne, protože už je venku krásně teplo. Zazimovala jsem kabát a oprášila lodičky, přes zimu schované na vrchních policích skříní. Dokonce i prádlo už můžu sušit na balkóně namísto neustálého přesouvání sušáku po bytě. Na to jsem se těšila snad celou zimu!

Zkrátka, jaro je tu a s ním i postřehy z posledních několika měsíců. Plesy, festival japonských filmů, moje lezecké poprvé a spousta dalších zážitků, které stály za zapamatování.

Začněme kulturou. Znáte Princeznu Mononoke? Tu animovanou japonskou pohádku? V době mého dětství patřila mezi mé nejoblíbenější filmy. V lednu jsem se zúčastnila filmového festivalu Hajao Mijazaki - Velmistr animace studia Ghibli, který se konal v brněnské Scale. Součástí byly i doprovodné workshopy a ochutnávky japonských specialit. S Verčou jsme se vypravily právě na Princeznu Mononoke, Mijazakiho nejznámější film. Ačkoliv jsem snímek viděla po cca 12 letech, pořád měl stejně dechberoucí atmosféru a kouzelné scény i hudbu. Přímo v kině jsme se cpaly sushi, popíjely tradiční švestkové víno a užívaly si návrat o pár let zpátky, ačkoliv myslím, že zrovna Mononoke má do "pohádky" docela daleko a naplno jsem si její poselství uvědomila až teď. Vůbec se mi po skončení nechtělo domů.

zdroj

Úspěšná byla i letošní plesová sezóna. Konečně jsem mohla vynést smaragdově zelené šifónové šaty až na zem, které jsem si v očekávání plesů koupila už předloni a od té doby smutně čekaly ve skříni. V listopadu měla sestra prodlouženou v tanečních. S Matěm jsme se šli podívat, zkusili si pár společenských tanců, zkonstatovali, že nám to spolu moc nejde, a na další ples, tentokrát mojí fakulty, jsem po této zkušenosti mého milého přemlouvala snad měsíc. Nakonec jsme ale vyrazili a bylo to seznační! Ples se nesl v netradičním duchu: namísto klasického sálu jsme měli k dispozici hned celé divadlo. Menší taneční sál, místnost s cimbálkou, sklep, kde DJ hrál electroswing a hity z Pomády, a velké oddělené prostory pro občerstvení, povídání, tombolu a ochutnávky vína. Dost jsme tančili, korzovali, cpali se dortíky, nadšeně se účastnili vinných degustací a moc si celý večer užili, zejména výborné koncerty, které ples doprovázely. Víc podobných akcí! 

Máme jen fotky, kde se Maťo šklebí nebo mračí, a na žádné nejsou pořádně vidět šaty, ale co už. :)

Ples ESF

Týnčina prodloužená

Když zrovna neplesám, snažím se sportovat. Mimo malé trampolínky, jumping, jsem začala chodit i na velké trampolíny do jump parku (chystám o skákání článek, tak se těšte). S kamarády jsme navíc založili lezecký pseudo-kroužek. Poprvé jsem lezla už loni s Matěm, který mě vzal na boulder, a pak odevzdaně poslouchal můj jekot při padání. Z boulderu, lezení navolno bez jištění, jsem tolik nadšená nebyla, ze stěny ano. Když jsem v polovině a svaly už se třesou, tak si můžu na chvíli odpočinou a vytřepat ruce, a navíc nemusím řešit, jak se po dosažení vrcholu dostanu dolů. Lezení s partou je super, pokecáme a každý se snaží dle svých možností.

   Lezení poprvé:
   "Hlavně se nekoukej dolů, Baru!" křičí na mě zkušenější Tom, když jsem v půlce stěny.
   "Proč?" otáčím se na něj, balancuji na jedné noze a mávám mu.
   "Aha, tak tobě to nevadí. Tak se dolů klidně koukej!"
   (Aneb když vás učí lézt kamarád, co sám trpí fóbií z výšek).

Začátkem roku skončil projekt Cesty do dospělosti, do kterého jsem byla 4 roky zapojená. Pod záštitou FSS MUNI projekt hledal hodnoty mladé generace a způsob, jakým se "staví na vlastní nohy". Každé dva měsíce mi v mailu přistál podrobný několikastránkový dotazík, věnující se otázkám od subjektivního vnímání světa až po vztahy s rodinou nebo milostné eskapády. Dotazníky byly zábavné, bavily mě. Byla jsem tedy mile překvapená, když mi tentokrát nedošel dotazník, ale poděkování za čtyřletou účast a odkaz na knihu a několik odborných studií, které díky všem těm několika stovkám mladých respondentů, co se celou dobu účastnili, vznikly. Knížku jsem ještě nečetla, ale už ji mám staženou a těším se na ni.

Konec zimy mi zpestřil i Yvain, francouzský kamarád, který se po delší době přijel podívat do Brna, kde dříve žil. Na sobotní večer mě pozval na taneční bachata party (tu pravidelně organizuje další francouzský kamarád) a na neděli jsme domluvili palačinkový brunch v kočičí kavárně, na který se přidali i další známí z brněnské frankofonní komunity.

Envi café

O týden později jsem se byla podívat na veletrzích módy Styl a Kabo, kde jsme s mamkou prezentovaly šité šperky Eponiny korálky. Naživo budeme vystavovat opět na Minerálech Brno, tentokrát i na jarním běhu, který se koná 20.-21. května. Přijdete se podívat?

Těším se také na letošní festivalovou sezónu. Kvůli Bitvě pěti armád jsem si dokonce začala šít svůj vlastní středověký kostým. Už mám hotové střihy (díky, mami!) a koupenou látku. Opět smaragdově zelenou, jak jinak. Právě z výroby šatů je úplně první fotka nahoře.

Ve škole jsem moc spokojená, dokonce i zadání diplomky už se mi začíná rýsovat. Mám za sebou několik zajímavých přednášek, minulý týden jsme třeba měli povídání s jednatelem českého Lidlu, a příští měsíc mě čeká třídenní seminář s profesorem Nashem, britským expertem na dopravní politiku. Sice mám strach, že nebudu ničemu rozumět, ale zároveň jsem příšerně nedočkavá, zvlášť, když budu moct nové poznatky rovnou zapracovat do diplomky.

A co máte na jaro v plánu vy?