Edinburgh 2019 - 2. část

V předchozím článku jsme si prošli Royal Mile a vystoupali na Artur's Seat, útes vysoko nad Edinburghem. Dnes se vydáme na Calton Hill, ochutnáme whisky, zhodnotíme skotskou gastronomii i noční život.

Edinburgh je však mezi turisty populární nejen díky výše zmíněnému, ale také jakožto rodiště příběhů o Harry Potterovi. Jako předloha Příčné ulice posloužila zdejší Victoria Street, pro Bradavice zase edinburská George Heriot's School, kde žáci nosí hábity velmi podobné těm bradavickým. Ač nejsem žádnou potterhead, knižní série mě bavila. Nadšeně jsem se proto vydala objevovat místa, která v Rowlingové dokázala probudit tolik fantazie.

Edita mě vzala na hřbitov Greyfriars Kirkyard, který přímo sousedí s George Heriot's, a my se desítky minut bavily prohlížením starých náhrobků a hledáním jmen povědomých z kouzelnického světa.

Greyfriars Kirkyard

Našly jsme profesorku McGonagallovou i samotného lorda Voldemorta, spočívajícího pod jménem Thomas Riddell:

hrob Toma Ridella a škola George Heriot's

Z jednoho z mnoha HP obchodů jsem si odnesla Bertíkovy fazolky a o pár dní později během skotského roadtripu narazila na opravdový Bradavický expres, ale o tom až zase příště. Nevynechaly jsme také návštěvu kavárny The Elephant House, kde Rowlingová napsala první díl románu. Lidí v ní však bylo jako máku, a tak jsme na oběd nakonec zvolily méně frekventovaný podnik.

The Elephant House

Hned pod hradem nás zaujala Deacon's House Café, útulná kavárna schovaná ve staré zástavbě, s dřevěným obložením, příjemným posezením a milou obsluhou. Ochutnaly jsme milk tea, silný černý čaj s mlékem, a scones, velké sladké bulky s rozinkami, které se zajídají šlehačkou s marmeládou. Vše bylo čerstvé, chutné a dost syté, typický příklad britského comfy food.

Musím říct, že se scones k obědu jsem byla, jakožto milovník všeho sladkého, spokojená mnohem více než s meníčky v následujících dnech. Skotským národním pokrmem je haggis, masový prejt připravovaný z ovčích vnitřností. Ten jsem nezkoušela, zato jsem však ochutnala třeba meat pie, krabí burger nebo pečené brambory plněné cheddarem. Nic mě však neuchvátilo natolik, abych si na dané jídlo zašla podruhé. Britská kuchyně mi přišla chuťově mdlá, jakoby jí něco chybělo. Co mi však chutnalo o to více, byly místní sladkosti, pivo a whisky.

milk tea & scones

Ochutnávku whisky jsme si s Editou užily ve Scotch Whisky Experience. Ačkoliv se jedná o atrakci pro turisty, z degustace jsme byly obě nadšené a ráda ji doporučím dále. První část prohlídky jsme absolvovaly projížďku v obřím dubovém sudu, při které nám byl vysvětlen proces výroby whisky (nahrávky mají k dispozici dokonce i česky). Po ní následovala přednáška o historii skotské a tipy k rozeznávání různých druhů. Na závěr přišla degustace a prohlídka největší sbírky láhví skotské whisky na světě.

Celé to bylo tak akorát obsáhlé, aby se člověk nenudil přílišnými detaily, ale přitom se něco dozvěděl. Odkládám si sem pár whisky zajímavostí:

Rozdíl mezi skotskou whisky (psáno bez "e") a irskou whiskey (s "e") spočívá v odlišné technologii výroby. Irská se destiluje obvykle třikrát, skotská dvakrát. Obě se vyrábí z ječmenného sladu a obě musí dozrát v dubových sudech, a to alespoň tři roky. Skotská často využívá sudy po bourbonu nebo sherry, což ovlivňuje výslednou chuť whisky. Dříve se pily spíše irské blendy, dneska táhnou hlavně skotské jednodruhové whisky. 

Americká whiskey není vyráběná z ječmene, ale z kukuřice (typicky Jim Beam nebo Jack Daniels). Většinou je označovaná jako "bourbon". Specifickým druhem je také "scots grey", což je směs více cereálií včetně bourbonu. 

Překvapil mě vysoký odpar, vznikající zráním v sudech. První rok se zráním ztratí asi 2 % z celkového objemu, po 25 letech je to 40 %! 

U skotské se můžete setkat buďto se single malt (produkt jedné destilérky) nebo s blendem (více smíchaných druhů). Single malt je aromatičtější a chuťově výrazná, vhodná spíše pro znalce, zatímco blendy jsou jemnější, vyladěnější a tudíž lepší pro ty, co s whisky začínají.   

Dle regionů se skotská single malt dělí na Lowland, Highland, Speyside, Campbeltown a Islay. Každá má svoji specifickou vůni i chuť. Nejvýraznější mi přišla určitě Islay, vonící i chutnající po kouři a vřesu. I laik jako já byl po přednášce schopný rozeznat rozdíly jen dle čichu.

Scotch Whisky Experience

Raději pivo než whisky? Edinburgh je rájem pro všechny milovníky vysedávání v barech a hospůdkách. Původně jsme na první večer plánovaly skočit do známého irského baru Finnegan's na Victoria Street, ale vyhnalo nás hned několik bosky tančících dívek se šerpami nastávajících nevěst. Finnegan's zřejmě bývá oblíbeným místem rozluček se svobodou a o víkendu je lépe se mu vyhnout. Nahodile jsme proto zvolily útulný The Bow Bar o kousek vedle, kde sice nehrála živá hudba, ale seděly jsme ve společnosti místních, pivo tu nalévali rovnou do pint a taky po nás, jako na asi jediném místě v UK, nechtěli občanky. Výběr točených britských a irských piv nás mile překvapil a my končily až o půlnoci se zavíračkou. Mým favoritem se stal stout Chew Chew, Editě chutnala ovocná IPA Fruit Lupe. 

Posedět do víru nočního Edinburghu jsme vyrazily i po návratu z roadtripu o pár dní později (musely jsme totiž jít oslavit úspěšné vrácení auta). Znovu jsme zkusily Finnegan's, kde se zřejmě konalo něco na způsob maturitního večírku, což jsme ale zjistily až poté, co jsme si objednaly. Studentům jsme nevadily, atmosféra byla příjemná, děcka se bavila a živá kapela hrála skvěle. No kdo to má, znovu po letech zapíjet maturitu?

Victoria Street a socha psa Bobbyho, co čekal na majitele dlouhých 14 let 

Mile mě překvapilo dobré pokrytí nočními autobusy, o něco méně, že na ně neplatí celodenní jízdenky. Pokud se z města vracíte po půlnoci, je nutné zakoupit buďto jednorázový noční lístek za 3 GBP, nebo výhodnější day&night lístek za 3,50 GBP, který platí od 18 hod večer do rána dalšího dne.

Pokud jde o denní MHD, tak celodenní jízdenky dayrider stály 5,30 GBP a jednorázové 1,70 GBP. Co mi přišlo extrémně nepraktické, že lístky lze zakoupit pouze při nástupu do autobusu u speciálního automatu, přičemž platit lze výhradně kovovými mincemi, které automat nemění ani nevrací. V případě, že cestujete s celou rodinou, připravte si pořádný měšec. K dopravě bych ještě dodala, že překvapivě levný byl v Edinburghu Uber. Za 20 minutovou cestu jsme platily necelých 6 GBP, tedy méně, než na kolik by nás v noci vyšel autobus (a taky jsme nepotřebovaly žádné drobáky, ha).

výhled na Calton Hill z Nelsonova památníku

Ať se však vrátíme i k památkám, můj poslední den ve Skotsku jsme strávily vycházkou na Calton Hill. Začátkem 18. století na malém kopečku nad městem vznikl jeden z prvních veřejných parků v Británii. Mezi lety 1760 až 1820, v době skotského národního obrození, zde začaly vyrůstat antikou inspirované stavby.

Calton Hill byl zcela zásadní místo pro rozvoj britské astronomie. Budovy astronomické observatoře zde vznikly hned dvě: domek staré observatoře z roku 1792 a hned vedle i novější City Observatory z roku 1818, která sloužila svému účelu přes 50 let, než bylo pozorování hvězd kvůli světelnému smogu přesunuto mimo město. City Observatory dneska slouží jako malá umělecká galerie. Vstupné je dobrovolné, pokud se přenesete přes populární oxymorón "Free entry, please donate 5 GBP". Expozice mě každopádně moc nezaujala, zajímavý z ní byl jen starý teleskop (na fotce o něco níže).

Calton Hill: stará observatoř z r. 1792

Z antických monumentů mi přišel nejzajímavější Nelsonův památník, vystavěný na počest generála Nelsona a jeho slavného vítězství v bitvě u Trafalgaru (1805). Památník má tvar vysoké věže, ve které je dnes rozhledna s výhledem na město. Zajímavostí je, že na vrcholku věže byla za účelem signalizace času umístěna kovová koule, která byla jednou denně puštěna na kovový talíř (gong?). Koule tak od roku 1853 každý den ve 13:00 odbíjela referenční čas, podle kterého si námořníci kotvící v nedalekém zálivu seřizovali lodní chronometry.

V nižším patře je za drobný úplatek přístupná menší, ale výborně připravená expozice o astronomii ve Skotsku, navigování lodí a prvních majácích. Vřele doporučuji!

Nelsonův památník a teleskop z observatoře

Calton Hill je zajímavá lokalita, kterou by žádný návštěvník Edinburghu neměl vynechat. Hned pod kopcem se nachází ještě Old Calton Cemetery, starý hřbitov, kde leží pohřbeni velikáni skotského národního obrození v čele s Davidem Humem.

Old Calton Cemetery 

V Edinburghu je toho k vidění mnohem více, než co jsme s Editou stihly. Vynechaly jsme slavnou Dean Village, malebnou městskou čtvrť vinoucí se podél řeky Leith, stejně jako edinburskou Portobello Beach, na kterou dojedete během půlhodinky autobusem. Při deštivém počasí určitě doporučuji poutavé National Museum of Scotland, kde jsem při své předchozí návštěvě před 8 lety strávila skoro celý den. Galerie a muzea zde však naleznete takřka na každém kroku.

Edinburgh má zkrátka co nabídnout! Přesto by ale byla ohromná škoda omezovat návštěvu Skotska jen na něj. To opravdové Skotsko totiž začíná až za horami a řekami o pár desítek kilometrů dále. O tom si však budeme vyprávět až příště...

Související články:

• předchází: Edinburgh - 1. díl •

• následuje: Velký skotský roadtrip 1/3 •