Srí Lanka: mlžné hory

Minulý díl ze Srí Lanky jsem skončila na čajových plantážích. Srílanská vysočina však nabízí především krásné horské scenérie, které by člověk v tropickém podnebném pásu snad ani nečekal.

Do Elly, nacházející se v horské provincii Uva, jsme přijížděli po několika dnech strávených na jihu ostrova v Mirisse. Čekaly nás čtyři dny v mlžných horách, mezi čajovníky a vodopády, co občas vykoukly zpod clon deště. Pokračování cestopisu z listopadu 2019.

Cesta z Mirissy do Elly byla odhadovaná na 6 hodin. Plánovali jsme vyrážet v pondělí ráno, jenže já se nenacházela zrovna v nejlepší kondici - celou noc jsem strávila "aklimatizací" na zdejší stravu. Na cestu jsme se tak vydali až po poledni, když už jsem si byla jistá, že rozhoupaný žaludek dlouhý přesun zvládne. 

Z Mirissy do Matary, odkud odjížděl autobus směr Wellawaya, nás vzal pan domácí tuk-tukem. Z autobusu jsem měla obavy, ale cesta byla nakonec v pohodě. Ve srílanských autobusech hraje hudba, blikají světla jako na diskotéce, nezavírají se dveře, místní do autobusů naskakují za jízdy, celý autobus za jízdy doslova skáče a zatáčky řidiči sekají obdivuhodným způsobem. Bavilo mě sledovat jak další cestující, tak i měnící se krajinu. Zhruba v polovině přistoupila parta Češek směřujících do Weligamy a příjemně jsme pokecali.

typický autobus

Do Wellawayi, kde nás měl čekat přestup na druhý autobus, jsme dojeli pozdě odpoledne. Byli jsme varovaní, ať nevěříme místním, co se nám budou snažit namluvit, že autobusy do Elly nejezdí, a nabízet předražené tuk-tuky; tentokrát však měli pravdu. Prudké deště v předchozích týdnech zavalily hlavní cestu tak, že se stala pro autobusy neprůjezdnou. Co dál? Hledat narychlo ubytování a strávit další den na cestě, nebo se pokusit usmlouvat alternativní odvoz? Vyjednávání nakonec napomohla krabička cigaret, univerzální měny, na kterou všichni rádi slyšeli.

Týpek, co nás vezl, si kvůli závalům nejen pěkně zajel, ale cestou jsem si několikrát myslela, že musíme v horách uvíznout, jak byla objízdná silnice úzká a příkrá. Po 7 hodinách na cestě jsme konečně dojeli na hostel v Elle. Pršelo, byla zima, na ubytování netekla teplá voda, zato všude pochodovaly dálnice mravenců, celý den jsem strávila o hladu a celkově jsem byla zralá tak akorát na postel.

pohled z hostelu ven a náš tuk-tuk

V úterý už mi naštěstí bylo o dost lépe. Stále lilo jako z konve, a tak jsme naplánovali pohodový program, spočívající v dlouhém vyspávání a brunchi v Cafe Chill, nejlepší restauraci v celé Elle (vřele doporučuji!). Nechali jsme si v prádelně vyprat zatuchlé mokré oblečení a začali vymýšlet, co dál.

Ella je jedním z míst, které nesmí chybět na žádném cestovním itineráři, a tak mě překvapilo, jak je maličká. Jedná se o vesnici roztaženou do tvaru nudle podél horské silnice. Ta se nachází mezi několika turisticky významnými body, a tak se celá vesnice plně orientuje na cestovní ruch. Díky tomu se zde nacházejí slušné hotely a restaurace, i když ceny můžou být vyšší a prostředí méně autentické než v ostatních městech. My jsme přijeli mimo sezónu, a tak s ubytováním na místě přes Booking.com problém nebyl, ale v hlavních měsících doporučuji rezervovat spaní s předstihem.

Ella

Odpoledne jsme vyrazili na čajové plantáže. Chtěla jsem je konečně vidět, utrhnout si lístek z čajovníku pro štěstí a třeba zažít i exkurzi v čajové továrně. Odchytli jsme si tuk-tuk, co s námi ochotně jezdil od jedné továrny ke druhé. 

čajové plantáže v Uvě

Až u třetí v řadě, Uva Halpewatte Tea Estate, se nám poštěstilo a my dostali za pár drobných skvělý výklad o zpracování čaje od bývalého jednatele značky Halpe, co v důchodu provádí turisty (článek o návštěvě čajové továrny zde). Užili jsme si povídání i výhled na mlžné hory z budovy továrny, zažili příjemnou degustaci různých čajových tříd a krosna se začala plnit čajovými krabičkami. Na suvenýry obecně byla Ella skvělá, nikde jinde jsme pak na takový výběr už nenarazili. Ethno oblečení, skořice a další koření, čaje i krásné pohledy.

uvnitř Uva Halpewatte

Na večeři jsme vyrazili s partou z hostelu. Ostatní cestovali opačným směrem, a tak jsme posbírali doporučení, kam se zajet dále podívat. Pořád pršelo a mně už chvílemi hlodalo v hlavě, že kdybychom bývali jeli do Jeseníků, asi bychom udělali lépe. Aspoň že rice and curry, typické srílanské jídlo, měli v Cafe Chill dokonalé.

rice and curry

Na Lipton's Seat, údajně nejkrásnější vyhlídkové místo v celé zemi, jsme vyráželi za svítání následujícího dne. Vyhlídka, ležící na plantážích Dambatenne, bývala oblíbeným místem čajového magnáta Sira Thomase Liptona. 

Řidič tuk-tuku, kterého jsme předešlý večer domluvili, měl sice k našemu výletu připomínky, ale my o Lipton's Seat nechtěli přijít. Ráno konečně nepršelo a mraky se roztrhaly, a tak jsme na hodinovou cestu nastoupili celí natěšení. Chyba lávky. Mlha se nasunula za polovinou cesty, ledová tříšť v závěrečné třetině a na samém vrcholku čekal ostrý vítr, co rval naše pláštěnky a zmítal s celým vozítkem. Nejhezčí výhled na Srí Lance, chmm.

Lipton's Seat

Zachránili nás dva pánové, co v malé zemljance přímo na vrcholku hory pekli pro turisty placky a vařili milk tea, silný černý čaj s mlékem a kořením. Nahnali nás i s řidičem do domku, zapnuli naftová kamínka a zasmáli se, že jsme ten den už druhá odvážná výprava. Dostali jsme teplou snídani a možnost se trochu ohřát, než poryvy větru ustaly a my si mohli vyhlídku aspoň obejít.

Lipton's Seat

Po návratu do Elly, kde sluníčko ani náznakem nepřipomínala dějství na Lipton's Seat, a obědu v oblíbené restauraci, jsme se pěšky vypravili na jedno z nejikoničtějších míst celé Srí Lanky. Demodara Nine Arch Bridge je připomínku koloniální éry a velkoleposti britské výstavby. 

Demodara Nine Arch Bridge 

Železniční viadukt se zdá být zpola utopený v bujné pralesní vegetaci. Most z roku 1921 je známou památkou a oblíbeným výletním místem místních i turistů. Pěšky z Elly je to sem asi 40 minut. Měli jsme štěstí a mohli si na mostě vyfotit i vlak - nejezdí příliš často a už vůbec ne dle jízdního řádu. Právě odsud je fotka z úvodu článku.

Demodara Nine Arch Bridge 

Navečer jsme půjčili skútr, že si ještě sjedeme k blízkým vodopádům. Trochu mi to vykompenzovalo nepovedené ráno - pořád jsme jen někde stáli a óchali. Maťo by potřeboval už jen betel na žvýkání, jak se skútrem zapadl mezi místní. V protisměru jsme skončili dvakrát, (skoro!) v příkopu jednou. :)

Z vodopádů, které jsme cestou potkávali, byly Ravana Falls jednoznačně nejkrásnější a díky silným srážkám v posledních týdnech i velmi mohutné. Když vyrazíte z Elly směrem z kopce dolů po silnici A23, je to k vodopádům slabá půlhodinka jízdy. Nešlo je minout.

Zábavná byla chvíle, kdy jsme cestou z Elly objeli jeden kamenitý zával silnice. Malý skútr snadno prokličkoval mezi kameny a sutí, kde by mělo auto problém. Během hodiny, kdy jsme se vraceli zpět, již ale na závalu pracovala skupina dělníků a silnice byla uzavřená. Co teď? Objet Ellu z druhé strany bychom už před setměním nestihli a pánové nevypadali, že by plánovali odklízení napadaných kamenů přesušit. Nakonec jsme měli štěstí. Chvíli po nás dojelo auto s vysokým vojenským hodnostářem, kvůli kterému dělníci práce zastavili, aby mohl papaláš v klidu projet, a nás blahosklonně pustili za ním.

Ravana Falls a cesta k nim

Úspěšý příjezd do Elly jsme jeli oslavit na vyhlídku naproti Little Adam's Peak, kde se mimo jiné nachází 98 Acres, jeden z nejdražších hotelových rezortů na celé Srí Lance. Pohled na horu byl částečně skrytý v mlze, ale i tak byla vyhlídka moc hezká. Poseděli jsme s jogurtovým nápojem lassi na venkovním posezení překvapivě dostupné restaurace a užili si ten letmý dotek luxusu.

98 Acres a Little Adam's Peak

Po třech nocích v Elle byl čas pomalu zvednout kotvy. Výletů jsme sice nestihli tolik, kolik bych ráda, ale počasí člověk neporučil. Hory jsme ale ještě zdaleka neopouštěli - následující ráno jsme nasedli na slavný modrý vlak, co nás překrásnou scénickou železniční tratí odvezl do Nuwary Eliyi, nejvýše položeného města na Srí Lance.

Související články:
předchází: Dědictví cejlonského čaje 
následuje: Nuwara Eliya
všechny články ze Srí Lanky