Kutná Hora: historické centrum

Na podzim se mi sešlo tolik výletů, že je sepisuji ještě teď. Jedním z nich byl i víkend v Kutné Hoře, který jsme se sestrou plánovaly od chvíle, co jsem se přestěhovala do Prahy.

Nakonec se nám jej podařilo zrealizovat na přelomu srpna a září. Předpověď sice strašila vytrvalými dešti, nicméně skrze rozjíždějící se druhou vlnu covidové epidemie jsme tušily, že více šancí už na podzim asi nedostaneme. S počasím to ale nakonec nebylo tak horké a náš holčičí výlet jsme si užily.

Do Kutné Hory je z Prahy dobré spojení vlaky i autobusy, my jsme však měly k dispozici auto. Pasáž o mé neschopnosti trefit správný sjezd a otáčení se na pražském okruhu vypustíme a přesuneme se rovnou na parkoviště u kutnohorské Billy, kde jsme v sobotu kolem jedenácté dopoledne provizorně zanechaly naše přenášedlo a zašly si na zmrzlinu namísto oběda. 

Naše první kroky vedly k Chrámu svaté Barbory. Stavba pětilodní gotické katedrály započala ve 14. století, kdy se v Kutné Hoře začaly razit pražské groše. Původní malá osada se díky těžbě stříbra stala rychle rostoucím městem a bohatí měšťané si vyžádali vlastní katedrálu. Pro stavbu byly využité pozemky pražské kapituly stranou od centra, neboť město jako takové spadalo pod správu několik kilometrů vzdáleného sedleckého kláštera.

Chrám sv. Barbory

Nejstarší část stavěla zřejmě huť Petra Parléře a jeho syna Jana, později byla vystřídána Matějem Rejskem a Benediktem Rejtem. Překrásná katedrála se právem vyjímá na seznamu UNESCO. Hodně se mi líbily renesanční fresky znázorňující místní honoraci, erby na stropě, velké varhany, jež je možné si zblízka prohlédnout ze zvýšené galerie, a krásné vitráže z počátku 20. století. Nádherný doklad bohatství královského města.

Ve stínu katedrály lze nakouknout do zapomenuté Kaple Božího těla, která dříve sloužila jako kostnice. Skromná gotická kaple s nádherně řešenou klenbou bývala svého času i oratoří jezuitů nebo varhanářskou dílnou.

nalevo Chrám sv. Barbory, napravo Kaple Božího těla

Překvapilo mě, že má Kutná Hora vlastní vinice. Jeden z vinohradů leží přímo u katedrály a je u něj krásné posezení s výhledem na celé město. Ani my jsme neodolaly a daly si aspoň trochu růžového střiku, než jsme podél Jezuitské koleje pokračovaly dále.

Další sobotní zastávkou bylo České muzeum stříbra v Hrádku. Kutná Hora nabízí hned několik muzeí, galerií a historických staveb s prohlídkovými okruhy, a tak jsme dlouho diskutovaly, co vybrat pro návštěvu, protože vše bychom za víkend nestihly. Muzeum stříbra, které se nachází přímo v historickém centru, ovšem byla skvělá volba.

Daly jsme hned dva prohlídkové okruhy: Město stříbra a Cesta stříbra. První okruh je standardní muzejní expozicí, která návštěvníky provede způsobem kutání stříbrné rudy a historií Kutné Hory jakožto výstavního královského města. Muzeum nás bavilo, prostory jsou dobře zpracované a k některým expozicím jsme se vracely - strávily jsme zde dobrou hodinu a půl.

České muzeum stříbra

Opravdovým zážitkem však byla prohlídka středověkého dolu z okruhu Cesta stříbra. Paní průvodkyně celou skupinu navlékla do hornických kápí, tzv. perkytlí, ve kterých jsme všichni vypadali docela jako permoníci, a vybaveni čelovkami jsme se vydali do útrob původního středověkého dolu, nejstaršího přístupného důlního díla v Evropě. 

Důl je místy úzký jen 40 cm (na výšku v nejnižší části má 120 cm) a je plný krápníků, jezírek, řas na stěnách, tekoucí vody ze stropu a starých pozůstatků po těžbě. Cestou jsme se dozvěděli třeba rozdíl mezi šachtou (svislá jáma) a štolou (horizontální důlní dílo). Součástí byla i skvělá přednáška o tehdejším vybavení, životu havířů a ukázka dobové osady. Horníci se ve středověku dožívali maximálně 35 let a hornická žena za svůj život vystřídala i 7 manželů. Moc doporučuji! Měly jsme štěstí, že jsme se na prohlídku se sestrou vmáčkly bez rezervace. 

stříbrný důl

Na stříbrný důl jsme navázaly návštěvou Vlašského dvora. Palác sloužil jako královská rezidence (založený byl ještě před rokem 1300) a zároveň i jako královská mincovna, kde se razily kutnohorské tolary a groše. Mincovna zde fungovala až do poloviny 18. století a jednu dobu byla dokonce jediná v království - tak výsostné postavení Kutná Hora měla! Palác byl v průběhu času několikrát kompletně přestavený; dnes má novogotickou podobu. Jméno získal po italských mistrech, které Václav II. (?) povolal z Florencie k přestavbě paláce.

Úplnou náhodou jsme se s Týnkou trefily na poslední komentovanou prohlídku dne, a tak jsme se dostaly i do interiérů. Vevnitř jsme strávily asi 30 minut, prošly jsme si reprezentační sály, jakožto i krásnou kapli, která vypadá, jakoby ji vymaloval Alfons Mucha, ale ve skutečnosti ji malovali jeho žáci. Průvodce nám demonstroval, jak ražba mincí kdysi probíhala - jednalo se o dost hlučné, ale zato výnosné povolání.

Vlašský dvůr

Ubytování jsme měly zařízené v centru. Nemile mě překvapilo, že i přes absenci zahraničních turistů byly ceny hotelů i penzionů dost vyšponované. Za noc jsem nakonec platila skoro 1.500 Kč za malý pokojík, pár dnů před termínem už nebylo z čeho vybírat. Naopak s parkováním problém nebyl; většina parkovacích míst v centru byla prázdných a o víkendu zdarma.

Kutná Hora

Na závěr ještě krásně nasvícený Chrám sv. Barbory, ke kterému jsme se prošly cestou z večeře. Vzhledem k tomu, jak jsme odbyly oběd, jsme se na posezení v restauraci u pořádného jídla obě už dost těšily, a tak byl náš program na večer jasný. 

Navštívili jste Kutnou Horu? Člověk kolikrát tráví čas v zahraničí a že má podobně krásná místa přímo před nosem mu uniká. Moc se těším, až zase otevřou památky, abych se mohla vrátit do GASK, Galerie Středočeského kraje, kterou jsem při první návštěvě Kutné Hory nestihla a na kterou si brousím zuby už dobré dva roky.

V pokračování článku se přeneseme do Sedlce, kde leží slavná kutnohorské kostnice s klášterním kostelem, a na blízký zámek Kačina.

Pokračování článku: Sedlec a Kačina

Chrám sv. Barbory