Když jsme loni odjížděli na Kanárské ostrovy uprostřed nejhorší vlny covidové pandemie, myslela jsem, že divnější dovolená už být nemůže. Dovolená, kterou čeří neveselé zprávy z domova, nervózní kontrolování sociálních sítí a také lehký pocit provinilosti, zda jsme v tom ostatní nenechali.
Letos nás na dovolené zastihlo vyhlášení války na Ukrajině.
Den předtím mi kamarádka, co s rodinou odjížděla za příbuznými do Jižní Ameriky, psala, že pokud bude v Evropě válka, tak se nebudou vracet, že si raději berou veškeré dokumenty s sebou. Přišlo mi to úsměvné. Jakže válka, jakže v Evropě?
Ve čtvrtek jsme snídali na prosklené terase s výhledem na malebné portugalské hory, zatímco v televizi za námi běžely obří titulky o prvním bombardování ukrajinských měst. Zprávy, ze kterých jsme rozuměli každé páté slovo, ale pořád dost na to, abychom tušili, co se přihnalo za zlo.
Kteroukoliv kavárnu jsme v posledních dnech navštívili, vítala nás tatáž televize se speciálním zpravodajstvím. Portugalští dědečci, co si možná pamatují i druhou světovou, stáli před obrazovkami a mračili se. Televize hrála i u večeře a návštěvníci restaurace, místo aby se věnovali jídlu, mhouřili oči nad záběry pustošeného Kyjeva.
Čtvrtek jsme namísto výletů proseděli nad politickou mapou světa a spřádali černé scénáře, který stát přijde na řadu jako další. Pomůže NATO? Zabere Čína Taiwan? Kdo jako první použije atomové zbraně? A pokud se opravdu použijí, zasloužíme si jako lidstvo vůbec přežít?
Sledovala jsem záběry na neonatologické oddělení ukrajinské nemocnice, přesunuté i s čerstvě narozenými nedonošeňátky do podzemních krytů. Trnula jsem a stále trnu, když jsem zjistila, že rodina mé kolegyně a kamarádky zůstala v jedné z nejhůře postižených oblastí. S napětím jsem četla příspěvky ukrajinské bloggerky, která se brzy měla vdávat, a místo toho jí snoubence odvádí na frontu.
Válka je příliš blízko. Pořád mě napadá spousta otázek, na které nelze odpovědět. Chceme do této doby přivést děti? Má smysl letos kupovat dům? Co budeme dělat, pokud se to přivalí k nám?
V katedrále v Braze na poutníky čekala ukrajinská vlajka položená před oltářem. Zapálili jsme aspoň svíčky a poslali peníze na sbírky. Lze chodit po památkách a ignorovat, co se děje jen 300 km za našimi hranicemi? Lze ještě nějak pomoct? Lze teď vůbec psát o něčem jiném, sdílet šťastné momentky ze života?
Člověk si připadá tak nepatrný, když se celá města a země stávají šachovnicí boje za svobodu.
 |
| Braga, 25.2.2022 |
Vystihla jsi to opravdu přesně: normální život jako by se z hodiny na hodinu zastavil a skoro všechno v něm přestalo dávat smysl. Jak v něm pokračovat s vědomím toho, co se děje tak nedaleko od nás?
OdpovědětVymazatTěší mě aspoň sjednocení "západu" a ta vlna neskutečné solidarity, co se v posledních dnech zdvihla. Snad vydrží i další měsíce a roky, dokud bude potřeba.
VymazatČtvrteční ráno bylo hrozný - otevřu zprávy a tam jeden titulek o invazi za druhým... A od tý chvíle mi nejde přestat pořád kontrolovat twitter a zpravodajství a jen dost těžko se mi dělá nějaká normální práce. Nikdy, jako fakt nikdy, bych si nepomyslela, že místo veselýho tlachání budu s kamarády u piva řešit válku, kterou máme prakticky za zadkem, že budu posílat peníze na UA armádu a přemýšlet, jestli má smysl pokukovat po domku a jestli zítra všecko nebude jinak... Ale těší mě, jak se většina světa dokázala spojit a jak to těm rudým bastardům nejde podle plánu...
OdpovědětVymazatČlověk si říká, že je už konečně po covidu, budeme moct zase žít, cestovat, neomezeně se setkávat... A místo toho přijde válka.
VymazatJá jsem teď za jakoukoliv práci ráda, protože pak aspoň nemám tendence pořád kontrolovat zprávy. Minulý týden, co to začalo, jsem prakticky nedělala nic jiného, dovolená nedovolená. Nešlo to vypnout.
Podobně je na tom asi řada lidí. Na druhou stranu - život by měl jít dál - dokud to jde, i když na druhou stranu se mi to při pohledu na zpravodajství, kde vidím rozbombardované domy a mámy s dětmi na rukou prchající před válkou, přijde divné nebo možná cynické? A rezonuje ve mně trochu podobná otázka té tvé ... "Proboha, jaký svět to tu necháme našim dětem?" (synovi je 28, asi bude věkově blízký víc tobě než mně ...)
OdpovědětVymazatRáda bych žila i teď v rámci možností normálně, spokojila se jen s finanční nebo materiální pomocí Ukrajině, ale ty obavy ze třetí světové (resp. první nukleární) to zatím přebíjí...
VymazatStáni, se synem jsme stejně staří. :)
Teda, to jsi vyjádřila naprosto přesně. Vnímám to stejně a jsem z toho naprosto v šoku. Stále nevěřím, že se to děje, že je tohle možné, proč něco takového vůbec musí být?? Je to čirá hrůza a každý den se budím s tím, že už musí být konec. Nicméně uznávám, že se trochu obávám nejhoršího, asi tuším, čeho jsou lidé schopní...
OdpovědětVymazatTak tak, i my máme strach... Velmi Ukrajince obdivuji, jak se za svůj stát a národ rvou.
VymazatLze chodit po památkách a užívat života, protože nejde všechno zastavit, když nejsi přímo tam a zároveň nejsi v pozici, kdy můžeš doopravdy něco udělat (kromě např. poslat věci nebo peníze), a jenom sedět, koukat na zprávy a nedělat nic zábavného z pocitu, že se to nehodí, nepomůže Ukrajině, ale ublíží ještě tobě. Sledovat to je v pořádku, obavy jsou pochopitelné, ale člověk se nemůže zavřít jenom u toho a týrat se tím, nakonec to by taky mělo špatný dopad na všechny, pokud by neměli nějaký ventil.
OdpovědětVymazatTeď už je to lepší, život se v rámci možností pro nás vrací do normálu, ale první dny to vypnout prostě nešlo. Jakoby se celý svět zastavil.
VymazatJá se nemůžu na nic soustředit, ještě že tento týden tu mám tři malé vnučky na prázdniny a tak se věnuju jim. Jinak se neraduju z ničeho, nemůžu se na nic soustředit a mám strach z toho, co bude... Opatruj se. Lenka
OdpovědětVymazatwww.babilenka.cz
Leni, aspoň že vnučky rozveselí den! Snad to ještě holčičky tak moc nevnímají... Moc bych si přála, aby to už bylo celé pryč.
VymazatAhoj, jak se prosím jmenuje ten ukrajinský blog? Děkuju.
OdpovědětVymazatAhoj, "s.nova.vintage" na Instagramu. Bohužel, v posledním týdnu musela Anastasiia přejít do režimu soukromého profilu, přesto jí ruští sledující příspěvky ve Stories stále reportují jako závadný obsah, takže toho přidává čím dál méně, aby účet nezablokovali úplně. Je to šílená doba.
VymazatDěkuju, teď čtu, se vším se musí potýkat a je to hrozné....
OdpovědětVymazatJe to stejné jako s covidem. Zase se veečer dívám, jak Aťka spí, a říkám si, jak je to podivné, že ona vůbec neví a neřeší, co se děje ve světě, co lidem hrozí. Zajímá ji, aby si s námi mohla hrát, mohla jíst polévku a banány, večer se přitulit a dát si mlíčko. Spoléhá na mě, že to zařídím, a vůbec neví, jak bezmocní my dospělí jsme.
OdpovědětVymazatJe mi z toho úzko. Snažím se věřit v ty lepší verze, ale je to těžké. Snad se vše povede zastavit včas - nebo spíš ppozdě pro co nejméně lidí.
Tlapko, lépe bych to nenapsala. S malými dětmi si toto člověk musí uvědomovat ještě intenzivněji, v jak strašně křehké iluzi bezpečného světa žijeme. Snad to zlo brzy skončí.
VymazatTvé otázky na konci článku krásně vystihují přesně to, co se mi odehrávalo v hlavě při prvních dnech války. Válka v Evropě ve 21. století? Ještě nedávno bych řekla, že je to utopie. A v zápětí mi došlo, jak občas zapomínám na jisté souvislosti, které media často rády zametou pod koberec. Ta ztráta pocitu bezpečí, bylo asi to první, co nejen mě vyděsilo.
OdpovědětVymazatNa jednu stranu - nad aktuální situací mi pořád zůstává rozum stát, na stranu druhou mi to připomnělo první vlnu covidu, jak všichni všechno dodržovaly a šily se roušky ve velkém. Ta solidarita a ochota pomoci je úžasná.
Naprostý souhlas. Po covidu jsem myslela, že už pomalu začneme žít zase normálně, a válka, co navíc přišla prakticky z ničeho nic, byla nárazem do zdi.
VymazatUrčitou podobu se začátkem covidové pandemie taky vnímám. Z čeho mám obavy, že stejně rychle, jako se solidarita objevila, tak i zmizí, přesně jako se tomu stalo u roušek a očkování. Podpora pro Ukrajinu bude za pár měsíců dost možná potřeba mnohem více než teď, protože pokud se válku nepodaří zastavit, tak se příliv uprchlíků zvýší (navíc na výhledově delší časové období), stejně jako se zvýší i potřeba investovat do Ukrajiny jako takové, ať už do obrany, nebo do následné obnovy, zatímco náš životní standard se bude kvůli druhotným ekonomickým dopadům naopak snižovat. Ale nepředbíhejme a doufejme v to nejlepší, teď tedy hlavně pro Ukrajinu.