Stěhování na Vysočinu

Už když jsem se před čtyřmi lety stěhovala do Prahy, věděla jsem, že v ní nezůstanu napořád. 

Praha mi vždycky přišla krásná na víkendový pobyt, ale na běžné žití příliš hlučná, zalidněná a uspěchaná. Stýskalo se mi po přírodě, kterou Stromovka ani Letná nedokázaly nahradit, rodném Brně, co ve srovnání s hlavním městem působilo příjemně provinčním dojmem, i po rodině, která byla příliš daleko, abych za ní jen tak dojela, kdykoliv se mi zachtělo. Když jsem po nástupu covidu začala pracovat převážně z domu, odpadl i hlavní důvod, proč v Praze zůstávat, totiž moje práce.

Mám štěstí, že i Radek je původem Moravák, ač narozený jen pár kilometrů od zemské hranice. Dlouho jsme rokovali, jak daleko na východ se přesuneme. Já jsem chtěla zpátky do Brna, on za svou rodinou na Vysočinu. Nakonec jsme se, z převážně praktických a ekonomických důvodů, rozhodli pro druhou možnost. Na Vysočině jsme u partnerových rodičů během loňského roku strávili dostatek času, abych vzala ono malé Městečko za své, našla v jeho fungování řád a zamilovala si vycházky do přírody v okolí.

Přesto jsme se stěhováním otáleli. Nebudou v zaměstnání chtít, abych zase začala každý den chodit do kanceláře? Zvládnu občas dojíždět tři hodiny jedním směrem, abych nepřišla o kontakt s kolegy? Po roce váhání padlo finální rozhodnutí i za cenu, že pokud tlak korporátu začne být neúprosný, holt si práci v budoucnu najdu jinde. Aspoň Radek tohle řešit nemusel, ten pracoval vzdáleně i před covidem.

Je to akorát tři měsíce, co jsme si pronajali dodávku, zapotili se u balení nekonečného množství krabic a během několika málo dnů přestěhovali celé naše království o 150 km daleko. Téměř rok jsme hledali vyhovující domek, až jsme se nakonec v tlaku ekonomické recese, vidiny klesání cen na přepáleném realitním trhu i nastávající energetické krize rozhodli myšlenku bydlení ve vlastním odložit a jít prozatím do nájmu, než se situace utřepe a především než narazíme na dům, který se nám bude opravdu líbit. Stávající nabídka na Městečku totiž není nijak zářná.

Byt, do kterého jsme se nastěhovali, je sice retro sedmdesátých let, ale zato retro prostorné, pohodlné, s pořádným sklepem, pracovnou, dvěma balkóny, špajzou a dokonce i s technickou místností, no a především s rozumným nájemným a ochotnou paní majitelkou. Ještě jsem ani nezačala vybalovat a už jsem se v novém cítila doma.

Užívám si klidu a přírody. Neskutečně mě baví procházky do lesů a po naučných stezkách, které nám začínají doslova za domem. Příroda je jako balzám na nervy, zklidňuje a projasňuje den. Je tu tak krásně, že se mi to nejspíš nikdy neomrzí, protože každý týden v roce působí ta stejná krajina o něco jinak. Tuhle se prodírá slunce mezi mraky, támhle začíná červenat listí javorů, a co teprve ty rodinky červených muchomůrek, co jsou na mechovém koberci poskládané úplně jako v Krakonošově zahrádce!

Ač by mně ještě před dvěma roky přišlo stěhování na maloměsto nepředstavitelné, asi to tak mělo být. Je paradoxní, že jsem se vlastně vrátila k rodinným kořenům - aniž bych to dříve tušila, neb tato část republiky mi byla neznámá, ve vesnici za kopcem vyrůstala moje babička. Bydlení je tu příjemné, do Brna za rodinou to mám autem slabou hodinu cesty, větší dva obchody fungují i o víkendu, dokonce i kavárny a kulturní život v Městečku najdeme. Metro jsem ochotně vyměnila za kolo a pěší procházky, podpatky za baleríny a tenisky. 

Těším se, co přinesou další měsíce, i když z první zimy na horách mám obavy, hlavně z řízení na zasněžených zledovatělých silnicích, protože na Vysočině každý rok nepochopitelně chumelí. Auto jsem ale už loni vybavila řetězy, letos přidáme ještě vyprošťovací pásy a pořádnou lopatou, tak snad i tento křest ohněm (resp. sněhem) zvládneme. 

Už teď vím, že na Vysočině nějakou dobu zůstaneme, že je mi zde dobře a že se z každé návštěvy pražské kanceláře těším zpátky do Městečka, kde jsem za těch pár měsíců našla nový domov. Pochlubte se, kde se cítíte doma vy? A kdo z fotek uhádne, o které Městečko se jedná?