Jak se kupuje domek? 2/2

Pokračování příběhu o hledání nového bydlení. Předcházející díl najdete k přečtení zde.

Rovnou se vrhneme na závěrečnou fázi nákupu, a aby to nebyla nuda, přidám i několik bubáků, co na nás vyskočili, protože bez nich by to nebylo to pravé dobrodružství. Každopádně, když už přesně víme, co chceme, jak na to, aby nám kýžená nemovitost neutekla? 

Třetí fáze intenzivní

Úvodem několik rad, které se při dlouhém hledání osvědčily:

• Nastavit automatické upozornění na nové inzeráty na Sreality, iDnes reality a další
• Objeví-li se vyhovující inzerát, nečekat a hned na něj volat 
• Rozházet sítě po kamarádech, známých a místních realitních kancelářích. Mnoho nemovitostí se na větší inzertní servery vůbec nedostane.
• Nastudovat územní plánování lokality, znát záplavová a zátopová území 
• Návštěva katastru nebo městského úřadu v případně jakýchkoliv pochybností (věcná břemena, budoucí výstavba v okolí...)
• Uvědomit si, že cena z inzerátu, resp. při první prohlídce, je orientační - dá se usmlouvat dolů, pokud majitelé na prodej spěchají, a naopak při větším množství zájemců může ještě výrazně poskočit

Musím říct, že za ty dva roky se z nás stali znalci Městečka. Věděli jsme, v jaké době se které ulice stavěly, kde jsou problémy s podzemní vodou, jak hlučné jsou které silnice, i kudy pravděpodobně povede plánovaný obchvat kolem města. Jestli bych něco vřele doporučila, tak je to právě poznat sousedství a třeba se do něj i na nějakou dobu nastěhovat do nájmu, jako jsme to udělali my. Bylo to mnohem praktičtější, než prohlídky řešit na dálku z Prahy, neměli jsme takový pocit tlaku a rychle jsme si ujasnili, ve kterých čtvrtích se cítíme dobře.

K inzerátům jsme přistupovali víc a víc kriticky. Dům postavený hned vedle paneláků byl nabízený jako "luxusní vila v rezidenční zástavbě", oblíbeným trikem prodávajících bylo určení pouze "přibližné lokality na mapě", o typickém "info o ceně u RK"  ani nemluvě.

Často jsme také diskutovali finance. Několik spekulantů využilo zamrzlé nabídky a začalo nemovitosti nabízet za výrazně nadsazené částky, mnohdy o 50 - 60 % vyšší než před rokem či dvěma. Ačkoliv jsme si hypotéku raději nechali předschválit vyšší, tohle už by pochopitelně nepokryla. Jak moc chceme bydlet ve vlastním? Stojí nám to za to? Shodli jsme se, že ne, a to hned z několika důvodů. Financování jsme dimenzovali tak, abychom:

• Hypotéku zvládli splácet i v případě výpadku jednoho příjmu nebo rodičovské dovolené
• Nerozhodilo nás případné (ač již nepravděpodobné) navýšení úrokových sazeb
• Nevyčerpali jsme veškeré volné peníze na koupi, ale ponechali si rozpočet na rekonstrukci
• I s hypotékou a případnými dalšími splátkami mohli normálně žít, zajít si do restaurace nebo jet na dovolenou.

A tak nezbývalo než čekat. Spočítali jsme si, ve které situaci můžeme něco přihodit, aby nás někdo nepřeplatil jako u prvního poptávaného domu, a kdy má naopak smysl o ceně licitovat směrem dolů. 

Hurá, našel se domek!

Nakonec sehrála roli náhoda - v den, kdy se objevil inzerát na "náš" domek, jsme původně měli být pracovně v Praze. Během dvou hodin od zveřejnění Radek volal makléři, který už v tu chvíli měl jiného vážného zájemce (bývá to fakt rychlost!), ale nakonec ho ukecal na prohlídku ještě týž večer. 

Na místě jsme si plácli snad po 15 minutách a o den později už řešili rezervační smlouvu. Párkrát jsem slyšela, že až narazíme na "náš" dům, tak to poznáme. Byla jsem skeptická, Městečko nabízelo omezený výběr a každá nemovitost obnášela kompromis. Pak jsme ale přišli sem a v tu chvíli nebylo co řešit. Nemuseli jsme diskutovat pro a proti, jen jsme na sebe kývli a věděli, že to je přesně to, na co celou dobu čekáme. Rozumná cena, vyhovující velikost i vnitřní dispozice, ideální lokalita, kolaudace koncem 90. let, díky čemuž jsme nemuseli investovat do nové střechy, zateplení nebo rozvodů, plastová okna... Menší zahrada už byla jen příjemný bonus.

Po překotném začátku přišla fáze čekání a neustálých prodlev ze strany prodávajícího. Kupní smlouvu jsme podepisovali až po sedmi měsících, a to v době, kdy už jsme byli v domě nastěhovaní, protože nám v mezičase skončil nájem bytu. Do rekonstrukce jsme se trochu riskantně pustili už v době, kdy domek ještě nebyl náš, a jen tiše doufali, že vše dobře dopadne.

Jako u každého staršího domu jsme i my čekali, kolik na nás vyskočí kostlivců ze skříně, a několik se jich opravdu našlo: prasklý světlík, který při deštích protéká, vyrvané topení v přízemí, nový plynový kotel, který ale neumí ohřev vody, nezaizolovaná elektřina v jednom z pater, zahrada plná kovového šrotu a skla, chybějící výlez na střechu, pochybně zazděný komín nebo třeba garáž, do které se Radkovi nevleze auto, takže nás čeká její rozšiřování... Už jsme si zvykli, že na co sáhneme, to nám zůstane v ruce, a žádný úhel zde není pravý. Dům byl dlouhé roky obývaný dělníky, kteří jej patřičně vybydleli, ale fungovat se zde dá, část oprav už je hotová a zbytek zvelebování nás čeká v dalších letech. Ani fáze papírování dokončením prodeje neskončila, ale čekalo nás ještě oběhat evidenci obyvatel a živnostenský úřad kvůli rušení trvalých pobytů a odhlášení podnikání, která se na adrese historicky nacházela.

A tak jsme tu. Po dlouhých 2,5 letech jsme spokojení, vděční a nachystaní začít novou etapu. Rekonstrukce je náročná, ale přesto (nebo i právě proto) mě těší každá věc, kterou se společnými silami podaří dotáhnout do konce, i když se často jedná jen o malé drobnosti - sjednocené zásuvky, dokončené vestavěné skříně nebo vyměněná záchodová mísa za novou, co nesmrdí. Zpětně viděno jsem ráda, že jsme se neunáhlili, ale počkali si na správnou příležitost - ačkoliv zde bez výhrad platilo, že té příležitosti musíme jít sami naproti. Velké poděkování také patří oběma rodinám, bez jejichž podpory by to nešlo.

Je něco, co vás ke koupi nemovitosti zajímá? Schválně jsem se nerozepisovala o podmínkách získání hypotéky, které se neustále mění, ani o přesném procesu nákupu, který sice může být poměrně svižný, ale taky se táhnout jako sopel... Každopádně držím moc palce každému, kdo se vrhne do vod realitního trhu!

Na fotce vlevo první týdny v novém, bez skříní, zato však se strategicky umístěnými kyblíky, které při bouřkách odchytávaly vodu z protékajícího světlíku. Napravo nekonečné čekání, až uschne stěrka na podlaze v ložnici, aby se na ni mohl položit finální vinyl, a otázka za zlatého bludišťáka, jak se po mokrém betonu přemístit přes celou místnost, abych otevřela okno?

Jaký příběh se schovává za vaším bydlením?

Související články:
Jak se kupuje domek? 1/2
Stěhování na Vysočinu