Vzpomínka na potkanky

Je to rok, co do piškotového nebe odešla poslední z mých potkaních slečen. 

S potkany jsem strávila celkem 6 let a pod rukama mi během nich prošlo sedm holčiček. Každá byla něčím úžasná, svá a nenahraditelná. Tento článek je mojí vzpomínkou na ně. Jen člověk, co sám potkany choval a užíval si jejich dennodenní pištění, čmuchání a mazlení, si dokáže představit, jak moc mi mé chlupaté příšerky chybí. 

Psal se závěr roku 2012, když jsme s bývalým partnerem zatoužili po společném mazlíčkovi. Původně jsem chtěla veverku poletuchu nebo pískomily, nakonec jsme skončili u potkanů. Dvou, protože potkani jsou přirozeně společenská zvířata a po jednom se nechovají.

Domů jsme si tak přinesli Ginny a Peanutku, vypiplaná mláďata z chovatelské stanice. Od začátku mě ohromně bavilo, jak byla každá myš povahou úplně jiná. Zatímco Peanutka byla lenoch a většinu času trávila schovaná v dece na hraní, Ginny se ukázala být neohrožená průzkumnice. Brzy se naučila šmejdit po celém bytě a nejednou jsem ji lovila z panelákových stupaček nebo z kuchyňských zásob.

jaro 2013, já a zdrhající Ginny s Peanutkou

Když Ginny a Peanutka zestárly a skrze opakované nádory hrozilo, že dříve nebo později zůstane jedna z nich v kleci sama, pořídili jsme k nim mladší generaci - Bílou myš a Černou myš, které k nám přicestovaly až ze Slovenska. Holky dostaly natolik originální jména, že si je nikdo nebyl schopný zapamatovat, a tak jsme na ně začali volat dle převažující barvy kožíšku. Jako mláďata to byly divočandy, co se od staré Ginny naučily všechny kousky, ale později se obě zklidnily, vymazlily a dožily se krásného věku.

Bílá myška měla přes 3,5 roku, když odešla za duhový most. To už byla zpola chromá, slepá, i krmit a čistit jsem ji musela já, ale přesto měla až do konce neskutečnou chuť k životu a já měla tu čest být s ní až do posledních momentů. Jako jedna z mála odešla v klidu doma, v bezpečí svého domečku.

Bílá myš v hamace (není tak úplně bílá, vím :))

Někde v mezičase si ke mně našla cestu Špekulka. Špekulka byla poslední potkanka z chovu mé sestry. Protože už sestra nechtěla pořizovat další potkany, přidaly jsme Špekulku k mé smečce. Tou dobou už byla vypasená jako kulička, proto to jméno. Spotřeba žrádla se mi během prvního týdne, co jsem ji měla doma, zdvojnásobila. Jídlo ji nakonec doběhlo, nedožila se dlouho, ale měla spokojený život. Na ten společně strávený rok vzpomínám ráda, protože Špekulka byla ze všech mých myší nejmazlivější.

Černá myš a Špekulka

Následovala Vločka, adopčátko z Veterinární univerzity. Vločka mi dala zabrat! Bojácná maličká netykavka, co první dva týdny prakticky nejedla ani nespala. Vločku provázely neustálé onemocnění a úrazy. Když už to vypadalo, že se jí konečně podařilo začlenit se do smečky, naučila se přijít na zavolání, vyskočit na ruku, přibrala a začala být hravá a aktivní, jak se u mladé potkanky sluší, propukla u ní neurologická nemoc doprovázená čím dál častějšími záchvaty. Pár měsíců jsme bojovaly, ale nedalo se toho moc dělat. Vloččin konec nebyl zrovna slavný, při uspávání mi prokousla dlaň, snad abych na ni náhodou nezapomněla...

Poslední potkankou byla Aisha, další adoptovaná holka. Vzájemné sympatie se dostavily na první očmuchání. Aisha byla bystrá, milá a s huňatým krémovým kožíškem; jen smutná očka naznačovala nepěknou minulost, kdy ji na poslední chvíli vyrvali smrtce z náruče. Kvůli srůstům na břiše, které jí zůstaly po náročné operaci, jsem ji nemohla moc mazlit, tak jsme si to kompenzovaly hraním na honěnou a válením se v posteli. A jak vzorně opečovávala stárnoucí Bílou myš!

Když ostatní potkanky odešly na věčnost a já jsem viděla, jak Aishi chybí, s těžkým srdcem jsem ji odvezla kamarádce do chovatelské stanice, aby mohla dožít ve společnosti svého druhu. Omylem jsem si tehdy do vlaku sedla do dětského kupé a Aisha svým panáčkováním celé dvě hodiny bavila všechny malé spolucestující. Je to přesně rok zpátky, co jsem dostala zprávu, že do piškotového nebe odešla i ona, moje krásná malá princezna.

myší závody - Bílá myš, Vločka a Aisha

Mám na ně tolik vzpomínek! Když jsem bydlela sama, byly myšky často jedinými tvory, na které jsem po celý den promluvila. Jen jsem se ráno probudila, šla jsem je zkontrolovat a pozdravit, a odpoledne či večer po návratu domů už mě potkanky vítaly pověšené na kleci, žadoníce dobroty a proběhnutí ve výběhu.

Trvalo mi více než rok, než jsem přiměla o potkankách znovu napsat, tak moc mi chybí. Ačkoliv rozhodnutí nepořizovat si nové potkany bylo racionálně podložené, protože bývám často mimo Prahu a nemám zde možnost hlídání ani převozu autem, stále je to něco, s čímž jsem se tak úplně nesmířila. Pořád doufám, že se časem situace změní a budu si moct pořídit další malé chlupaté kamarádky. Potkani totiž umí být úžasní společníci!

Ginny mořeplavec

Na závěr vtípek z veteriny pro odlehčení nálady:

Nesu Ginny na kontrolu:

veterinář: "Co to je za plemeno?"
já: "Hmm, asi potkan kanálový."
veterinář: "Dobře, píši tedy potkan. Barva?"
já: "Ruská silver", hlásím spokojeně, že aspoň na něco umím odpovědět dle očekávání.
Doktor se se zájmem kouká na čmuchající myš a konstatuje: "Já bych řekl, že je šedivá!"

Jaké zábavné historky máte s mazlíčky vy? Zajímal by vás i článek s praktickými informacemi o chovu potkanů?

Více o mých potkankách:

Tři bílé myšky

Příběh malé Vločky

a další články v rubrice Potkánci