Wrocław 2020 - 1. část

Psal se konec září 2020. Z návštěvy Krakova jsem se vrátila natolik nadšená, že utekly sotva dva týdny a já vyrážela na další výlet do Polska, tentokrát do Vratislavi.

Překvapilo mě, jak moc jsou obě polská města rozdílná, ač se od sebe nachází jen 240 km. Zatímco Krakov byl plný barev a širokých bulvárů, Vratislav mi se svými ostrůvky a kanály připomínala více Belgii než naše severovýchodní sousedy. 

Po delší době jsem cestovala sama a navíc vlakem. Byl to požitek. Odpočinula jsem si od lidí, památkám věnovala více pozornosti než při skupinových výletech, užívala jsem si všechna zastavení na dobré jídlo a kávu. Spala jsem sice na hostelu, ale v pohodlí samostatného pokoje, kde jsem si mohla celý večer číst. Báječný relax!

Pětihodinová cesta Leo Expressem ubíhala poklidně v obou směrech, a to včetně přestupu v Lichkově, na který jsem měla jen několik málo minut. Většinu jsem prospala. Sobotní vstávání ve 4:45 po propařené noci bylo nepříjemné, ale nutné. Rozlučku se šéfem, stěhujícím se do zahraničí, jsem prošvihnout nechtěla, jenže odklad výletu do Vratislavi se nehodil kvůli sílící hrozbě uzavření hranic. Dobře jsem udělala, o týden později už bych skrze covidový lockdown do ciziny vyjet nemohla.

Předpověď neslibovala žádnou parádu, ale stejně mě liják, co mě přivítal na nádraží ve Vratislavi, svojí intenzitou překvapil. Automaticky jsem zamířila do centra města, ale už po pár minutách na dešti ani deštník nestačil. V botách čvachtalo, přes zipy začalo zatékat do jindy voděodolného batohu. Zachránila mě blízká restaurace, skvělé pirohy a několik šálků horkého čaje. Jak jsem později zjistila, déšť mi promočil nejen boty a trenčkot, ale přes deštník a batoh také triko na zádech, sukni, punčocháče a dokonce i kalhotky! Jo, Polsko umí překvapit.

výhled na Tumský ostrov

Po obědě naštěstí déšť slábl, až přestalo pršet úplně. Vratislav (polsky Wrocław) byla založená v 10. století na řece Odře a brzy se stala největším městem celého Slezska. Dnes má zhruba 650.000 obyvatel a je čtvrtým největším městem Polska. Prohlídku jsem začala u radnice, která je středobodem středověkého centra. 

Výstavba gotické radnice začala ve 13. století, dokončena však byla až o 300 let později. Možná proto na první pohled působí jako několik k sobě poslepovaných domků. I přesto můžu říct, že vratislavská radnice je asi nejkrásnější radnicí, jakou jsem dosud viděla. Působivá je jak zvenčí, tak i uvnitř, kde ji zdobí množství odkazů na Čechy, zejména vyryté české znaky a erby. Slezsko totiž od 14. do 18. století spadalo pod země Koruny české. Honosně vyzdobené sály lze v rámci historické expozice projít a patřičně se pokochat. V jednom se zrovna konal nácvik koncertu klasické hudby, seděla jsem a poslouchala uvnitř té nádhery, krásné to bylo a aspoň jsem trochu oschnula. 

vratislavská radnice

Dole pod radnicí se nachází nejstarší doložená polská hospoda, Piwnica Świdnicka, fungující již od roku 1275. Za procházku stojí i celé hlavní náměstí, zvané prostě a jednoduše Rynek. Staré trhové náměstí po celém obvodu zdobí zrestaurované domy hrající barvami a různými architektonickými styly. Dvěma z nich se přezdívá Jeníček a Mařenka, ale ty se mi zrovna nepodařilo hezky vyfotit. Náměstí je natolik rozsáhlé, že do něj ústí hned 11 ulic. Nejznámější z nich je Svídnická ulice, přes kterou vedla cesta spojující Vratislav s Prahou.

Rynek

Po krátké pauze v kavárně jsem se vydala k Národnímu muzeu, jež se nachází u řeky Odry. Bavilo mě sledovat lodě a hemžení u kanálů. Vratislav je tak jiná než Krakov, a přitom stejně zajímavá. Z jazykových zajímavostí: loďky provozované místní MHD a taxislužbami jsou pojmenované "tramwaj wodny", to mi přišlo skoro jako vytržené z vtipů o polštině. Zahlédla jsem hotel nesoucí jméno Ducha svatého a taky Korona hotel, pojmenovaný po královské koruně, který však v době covidové evokoval spíše celosvětovou pandemii. 

Národní muzeum (Muzeum Narodowe we Wrocławiu) mělo v sobotu pro stálé výstavy vstup zdarma, což bylo potěšující. Stěžejní část stálých sbírek tvoří obrazy slezských malířů. Hodně se mi líbila část se dřevořezbami z přelomu 14.-15. století, které působily jako živé. Zbytek byly hlavně obrazy staršího data, od malířů, jejichž jména pro mě byla víceméně neznámá. 

Národní muzeum ve Vratislavi

Zatímco jsem si užívala umění, venku se chystalo velkolepé překvapení. Přes tmavé dešťové mraky se prodralo slunce a nasvítilo kostely na protějším ostrově majestátní přehlídkou barev.

Tumský ostrov

Courala jsem po nábřežích a podvečer uzavřela na malebném Tumském ostrově. Právě na něm se začala psát historie Vratislavi, protože zrovna zde bylo v 10. století založeno hradiště a o necelé století později i biskupství. I když se na Ostrow Tumski při příchodu ze starého města stále dostanete po dvou mostech, dnes již žádným opravdovým ostrovem není, neb koryto řeky Odry bylo v nedávné minulosti odkloněno. Duchovním centrem města však zůstává i nadále. 

Nachází se zde hned několik kostelů, množství soch svatých a Katedrála sv. Jana Křtitele s velkolepými novogotickými interiéry. Vliv náboženství je v Polsku stále velmi silný, a tak jsem za víkend viděla srocení věřících ve frontě na zpověď i skupinu dětí cupitajících na první přijímaní. Krásným výjevem bylo pozorovat lampáře v dobovém oblečení, který na Tumském ostrově rozsvěcoval historické lampy.

lampář a Katedrála sv. Jana Křtitele

Celá podvečerní procházka podél kanálů měla kouzlo, které mi vynahradilo nepovedený příjezd do města. Oteplilo se, ve vzduchu voněl podzim, padaly kaštany a pozdní slunce kontrastovalo s tmavými mraky, které mě po příjezdu tak promočily. V tu chvíli jsem byla šťastná, že jsem do Vratislavi vyrazila a nedbala na předpověď počasí ani na nedostatek spánku. Vždyť boty jsem na hostelu vysušila fénem a dospat jsem se mohla o den později, zato ze zážitků, které jsem na cestě načerpala, jsem žila dalšího půl roku.

Související články:

Pokračování: neděle ve Wrocławi
Kraków: první část