Maroko: modré město Chefchaouen

Chefchaouen, známý jako "Modré město", jsem toužila vidět na vlastní oči už dlouho předtím, než jsme vůbec začali celý výlet do Maroka plánovat.

Však kdo by se nenechal zlákat vyprávěním o městě plném historie, jehož ulice jsou vymalované v barvách nebe? Návštěvu Chefchaouenu jsem zamýšlela jako zlatý hřeb celé dovolené. A ačkoliv byl Chefchaouen přesně tak krásný jako v cestovních průvodcích, nakonec nevím, zda mě ještě o něco více neuchvátil blízký národní park Talassemtane. Marocká příroda svojí diverzitou předčila veškerá očekávání.

Chefchaouen, zkráceně Chaouen, v českém přepise psáno jako Šafšawán, je městečko v severní části Maroka, založené v 15. století. Město se stalo baštou maurských a židovských uprchlíků, utíkajícími ze španělské Granady před katolickou reconquistou. Díky své poloze v pohoří Ríf si město až do roku 1920 zachovalo úplnou izolaci. Počátkem 20. století sever Maroka ovládli Španělé a Chefchaouen otevřeli západnímu světu. Před jejich příchodem jej údajně navštívili pouze tři cizinci, přičemž dva z nich stála návštěva život.

Chefchaouen

Město je slavné zejména díky modrým fasádám domů, kolem kterých panuje plno legend. Nejznámější se pojí s židovskou historií města, kdy modrou barvu na stěny jako první údajně použili židovští uprchlíci jakožto symbol propojení s nebesy. Dnes už Židé v Chefchaouenu nežijí a pravda je nejspíš mnohem prozaičtější - již několik desítek let přitahují modré uličky velké množství turistů. Chefchaouen, choulící se v náruči hor, je pro návštěvníky úplná protiváha k přelidněnému Marrakéši.

Chefchaouen

Do Chefchaouenu jsme zamířili z Meknesu, vzdáleného asi 200 km. Maťovi se přes noc podařilo otřepat z virózy, na doplnění vitamínů jsme koupili pytel čerstvě natrhaných mandarinek a po 3 hodinách jízdy se ocitli v Chefchaouenu. Auto jsme nechali pod městem a dál se vydali na průzkum pěšky. 

Překvapila mě svérázná architektura, andaluské kroje místních žen doplněné slaměnými klobouky a pestrobarevnými ozdobami i časté zaslechnutí španělštiny jako takové. Francouzsky jsem se v této části Maroka vůbec nedomluvila. Město samotné je v obležení turistů, díky čemuž má dost evropský náboj, přesto se zde však nachází množství kýčovitě krásných zákoutí, kde jako by se zastavil čas.

Chefchaouen

Chefchaouen je plný stánků se suvenýry a malých dílen s tradičními řemesly, mezi kterými posedávají toulavé kočky. Přímo z města lze vystoupat i do pohoří Ríf a užít si vyhlídku. Já jsem ale se sobotním programem trochu narazila, protože Maťovi stále nebylo úplně dobře, a tak jsme jen prošli medinu města, skočili si na jídlo a s výšlapem do kopců jsem zbytečně neprudila. Oželet jsem musela i návštěvu kasbahu, původní pevnosti z 15. století, u náměstí Outa el Hammam.

Chefchaouen

Ubytovaní jsme byli v klidném hotelu za městem. Nejraději bych nechala Maťa v klidu vyspat a sama si prošla Chefchaouen důkladněji, nicméně z hotelu jsem se do města neměla jak dostat. Trochu mě mrzelo, že se kvůli dlouhým přejezdům původně plánovaná třídenní zastávka v Chefchaouenu zkrátila na jedno jediné odpoledne, ale co se dalo dělat. Následující den už jsme museli pokračovat do naší odletové destinace, Fesu.

Vsuvka č.1: Pokud si v Maroku chcete užít soukromé koupelny, pohlídejte si, zda je za její součást považován i záchod. Na našem hotelu sice stál sprchový kout v každém z pokojů, ovšem záchody na celý hotel připadaly přesně dva.

Vsuvka č. 2: Mimo turismus je dalším příjmem celé oblasti výroba hašiše. Drogy jsou sice v Maroku oficiálně zakázané, ale nad konopnými poli v pohoří Ríf vláda dlouhodobě mhouří oči. Statistiky praví, že 70 % evropské spotřeby hašiše pochází právě z Maroka a pěstování konopí je de facto nejsilnějším marockým odvětvím. Je pravda, že ačkoliv nám nikdo nic nenabízel, marihuana, zde nazývaná kíf, byla cítit nad celým městem.

Chefchaouen

V těsném sousedství Chefchaouenu se nachází národní park Talassemtane, ustanovený v roce 2004. V parku je možné podniknout několik treků, z nichž nejznámější je výšlap k vodopádům Akchour. V neděli nám před odjezdem do Fesu zbylo pár hodin času, a tak jsme do národního parku nakoukli. Voda byla sytě tyrkysová a lákala ke koupání, což se Maťo rozhodl vyzkoušet tak důkladně, až v jezírku utopil své jediné boty. 

NP Talassemtane

Úplně jsem si vzpomněla na chorvatská Plitvická jezera a Poklad na Stříbrném jezeře. Moc ráda bych viděla i samotné vodopády a skalní oblouk zvaný Bridge of God, ale na ty bychom potřebovali dalších několik hodin k dobru.

Co mě překvapilo, že je národní park oblíbenou výletní destinací místní omladiny, která chodí k jezeru randit a pořádat party. Bohužel zde však po návštěvnících zůstává ohromné množství odpadků, což je teda problém celého Maroka, že si přírodního bohatství příliš neváží.

NP Talassemtane

Z Chefchaouenu jsme zamířili ještě o kousek severněji ke Středozemnímu moři a pak už se stočili zpátky na Fes. Právě v Talassemtane, srdci nádherné marocké přírody, jsem si uvědomila, že se do Maroka jednou budu chtít vrátit. Navštívit Casablancu, Rabat, západní pobřeží, pořádně znovu prošmejdit Chefchaouen a vyšlápnout si k vodopádům Akchour. Tak moc krásně tam bylo!

Související články:

předchází: Zapomenutý Meknes

následuje: Fes a Středozemní moře

Maroko - všechny články